Disclaimer: Přeloženo se svolením autorky tepid sponge bath. Postavy jsou duševním vlastnictvím A. C. Doylea a tvůrců seriálu „Sherlock". Povídka má sloužit pouze k pobavení a autorce ani překladatelce z ní nepramení žádný finanční zisk.

V lednici bylo mléko.

Ne, počkat.

John Watson ten výrok v duchu poopravil. Tentokrát byla v lednici plná láhev mléka, a nedal ji tam on. A mléko mělo společnost. Byla tam taky marmeláda, čokoládová tyčinka, pár vajec a všelijaké další poživatiny. Skutečné, poživatelné jídlo v kuchyni bytu 221B na Baker Street, a obstarané s největší pravděpodobností samotným Sherlockem Holmesem. To se rovnalo téměř zázraku. John měl pocit, že by se měla rozevřít nebesa, s andělským chórem a vším okolo. Pravda, ve spodním regále stále leželo uříznuté chodidlo, ale jeden nemůže mít všechno.

„Sherlocku," zavolal a zamířil k obýváku, „tys nakoupil?"

Jediný detektivní konzultant na světě se jak široký tak dlouhý rozvaloval na pohovce a zjevně neměl vůbec nic na práci. Vlastně by si ho vzhledem k jedné paži bezvládně spadající na podlahu a nepřítomnému pohledu nebylo těžké splést s mrtvolou. John zažil chvilkové nutkání do něj šťouchnout a přesvědčit se, jestli tomu tak vážně není.

Prsty ruky na podlaze se nepatrně zaškubaly. „Výtečná dedukce, Johne," řekl, hlas ledabylý, sotva hýbaje rty.

„Aspoň že jsi užitečný," zadrmolil John polohlasně. „Díky," řekl už trochu hlasitěji.

„Usoudil jsem, že je na mě řada. A potřeboval jsem čistič odpadu. Molly už mi nedovolí vzít další hydroxid sodný. Laboratoř má prý našponovaný rozpočet, ale mám podezření, že je akorát mrzutá. Možná jsem se neměl zmiňovat o jejích botách."

John se zabořil do jednoho z křesel před krbem. „A tak ses najednou cítil domácky? Nebo jenom zrovna na ničem nepracuješ?" Když se obrátil, aby se na svého spolubydlícího zadíval, něco na stole upoutalo jeho pozornost."Sherlocku," řekl přísně, „to je můj hrnek?"

„Hm, cože, samozřejmě že je. Uvařil jsem ti čaj. Pořád by měl být přijatelně teplý, i přes tvou neočekávanou zastávku v knihkupectví. Byly k němu i sušenky, ale začal jsem se nudit."

John otevřel pusu, aby se zeptal, jak Sherlock ví, že si zaskočil omrknout knihu o tom, jak psát beletristickou literaturu faktu, ale rozhodl se, že to není věc, kterou potřebuje vědět. Byla to prostě jedna z těch věcí – tak jako různé části těl mrtvých lidí – které patřily ke sdílení bytu se Sherlockem Holmesem. Zkusil to znovu. „Sušenky?"

„Byly by tu, kdyby ses nezastavil, aby sis pročetl… co to bylo, obsah nebo názvy kapitol?" Zamrkal. „Ano, názvy kapitol, radši sis knihu prolistoval, než aby ses kouknul jen na jednu stranu. Byly máslové, ty co ti tolik chutnají."

„Kdo jsi a co jsi provedl se Sherlockem Holmesem?"

„Eh?"

„Chápu, že nakoupíš potraviny, ale čaj, vážně? A sušenky?"

„Nejsi rád?"

„No – hm – vážím si toho, Sherlocku. Jenom. Od tebe – je to trochu… divný."

„Ale kdybych to nebyl já, nebylo by to ‚divný'? Ne, nevadí, neodpovídej. Když ten čaj nechceš, já si ho dám." Sherlock se zvedl do sedu, najednou čilý a ve střehu. „A po pravdě řečeno na něčem pracuji. Mohlo by tě to zajímat, jelikož tak rád bloguješ. Znáš Charlese A. Milvertona?"

„Toho, co píše sloupky s drby? Co má ten zákeřný blog?"

„Ano, toho."

„To ho zabili nebo tak něco?"

„Co? Ne, nic takového. Navzdory oblíbené domněnce, lidé nemusí zemřít, aby vzbudili můj zájem. Dokážete vymyslet jen omezené množství způsobů, jak jeden druhého oddělat z omezeného množství důvodů, a je ohromující, jak malou představivost dokážou lidi mít, když přijde na obyčejnou vraždu. Ne, ne, Charles Milverton je živý ažaž a to je vlastně docela problém pro" – hodil Johnovi z konferenčního stolku noviny přeložené tak, že byla zřetelně vidět fotografie mladé, usmívající se, velmi dobře oblečené ženy – „Lady Brackenwellovou, dříve Mary Fraserovou, už tři roky šťastně provdanou za Sira Edwarda. Milverton se ji snaží vydírat prostřednictvím velmi nepřípustných fotografií, pořízených minulý měsíc, jí a mladého muže, který není její manžel. Říká, že je uveřejní na svém blogu a nechá otisknout v každém bulvárním plátku v Londýně, pokud mu do příští soboty nezaplatí pět milionů liber."

„Já myslel, že tě nezajímá, kdo s kým spí."

„Nezajímá. Ale Milverton mě vyzval na souboj."

„Co že udělal?"

„Lady Brackenwellová mě kontaktovala přes webovou stránku. Řekl jsem jí, ať to poví manželovi, možná některým svým přátelům, vyjde s pravdou ven, omluví se, pak ať Milvertonovi řekne, aby se šel vycpat, protože už nad ní nemá žádnou moc, což by měl udělat každý rozumný člověk, a ať mě nechá na pokoji. Řídila se mojí radou – i když pochybuji, že byla úplně upřímná – a zjevně řekla Milvertonovi, že si mě na tu záležitost najala. Milverton jí odepsal, že veřejnost nebude vůči její neuváženosti tak otevřená, jako její milovaní, a že já s tím nemůžu udělat zhola nic, protože on je na mě příliš chytrý." Poslední větu Sherlock prakticky zavrčel.

John se pustil do čaje, a byl vážně chutný. Velmi chutný. A při tom, co Sherlock řekl, se jím málem zalknul. Nepřekvapilo by ho, kdyby Charles Milverton nezůstal dlouho mezi živými.

„On to vážně řekl, co?" řekl nejistě. „A ty ho…"

„Rozdrtím ho."

„Úžasný plán, Sherlocku."

„Nech si ten sarkasmus, Johne, nehodí se k tobě. Milverton zjevně má ty fotografie od iniciativního bulvárního fotografa, ty dokumenty existují pouze v jedné kopii – evidentně aby nikdo další nemohl Lady Brackenwellovou vydírat – a ty jsou na externím disku, který má pod zámkem ve svém domě. Já ho najdu a zničím."

„A určitě to bude takhle jednoduché."

„A zarazím tomu odpornému muži ničení životů druhých lidí. Má už toho hodně na svědomí. Ano, bude to takhle jednoduché. Mám plán." Sherlock se čirou samolibostí prakticky zazubil. „Johne, neobtěžovalo by tě příliš, kdybych tě požádal o sklenici vody? Konec konců jsem nakoupil potraviny."

John S. Willoughby, osobní asistent Charlese A. Milvertona, otevřel hlavní dveře v odpověď zvuku domovního zvonku.

„Ano?" řekl muži stojícímu na zápraží.

„Dobré poledne, pane. Steven Escott, pane. Instalatér." Zeširoka se na Willoughbyho usmál, dokonalá ukázka úslužného dělníka ze střední třídy. A jeho úsměv pomalu sklouzával, čím déle se díval na Johnův zmatený, poněkud podrážděný výraz. „Volali jste, že chcete instalatéra. Že jo? Ne snad?" Muž se nervózně rozhlédl, jako kdyby hledal východisko z téhle situace.

„Ne, obávám se, že nevolali."

„Takže nejsem u pana Alexe Corama, co?"

„Ne, nejste. Obávám se, že jste se spletl."

Muž… Escott? …se kousl do rtu. „Ale do prdele." Projel ruku skrz svoje tmavé kučery, bolestně zoufalé gesto. „Pardon. Kruci. Teda. Bože, omlouvám se. To jen… že jsem v téhle práci novej. A i ve městě jsem novej. Pořád si pletu názvy ulic. Pardon." Nesměle se zasmál a podíval se Johnu Willoughbymu přímo do očí, a John se musel držet, aby nahlas nezalapal po dechu. Oči tohohle muže byly ty nejvíc ohromující oči, jaké kdy na lidské tváři spatřil. A dívaly se na něj, jako kdyby on, Escott, znal ten nejskvělejší, nejúžasnější vtip na světě a chtěl ho povědět. Jemu, Johnu Willoughbymu. Dobrý bože.

„Ehm, neobtěžovalo by vás příliš, kdybych poprosil o sklenici vody?" otázal se. „Omlouvám se, ale je takový horko a klimatizace v dodávce nefunguje. Prosím?" Podmanivě se usmál – bože, a jaký úsměv to byl. John věděl, že to pravděpodobně dělá naschvál, ale nedokázal si pomoct. Stejně tak si nedokázal nevšimnout toho, že první dva knoflíčky Escottovy bavlněno-polyesterové košile byly rozepnuté, možná že, ano, kvůli horku.

„No. Ah. Jistě. Pojďte dál." Dovedl instalatéra ke kuchyni domu Charlese Milvertona a byl si nepříjemně vědom toho, jak na první pohled všechno okukuje, jak jeho neskutečné oči poletují a všechno zaznamenávají. John jenom doufal, že do domu svého šéfa nevpustil zloděje, jen kvůli tomu, že, ach, že je zatraceně krásný a usmál se na něj.

„Máte to tu pěkný," řekl Escott, zatímco mu John naléval vodu.

„Není to moje. Já tu jen pracuju. Pro svého šéfa. Pracuje převážně doma, takže já pracuju v jeho domě." John se zasmál. Pitomý, pomyslel si bezradně, tak pitomý, že to ještě ani nebyl pořádný vtip a už bylo po něm.

„Aha." Escott se na něho znovu usmál, když se natáhl pro sklenici, a jeho prsty – dlouhé a štíhlé – se zlehka otřely o Johnovy, když si ji od něj bral. „Děkuju."

„Není zač."

Instalatér se opřel o kuchyňský dřez a pil. Plnou sklenici. Jedním dlouhým, dlouhým hltem. John se nemohl dopídit toho, jak může tak prachobyčejný úkon být takhle… podmanivý. Ale byl. Stephen Escott pil s hlavou zakloněnou a plně vystavoval na odiv sloup svého krku, takže John mohl vidět, jak se svaly pod kůží s každým polknutím pohybují. Jedna ruka si nepřítomně pohrávala s rozepnutým knoflíkem u košile. Kapka vody mu stekla z koutku úst a putovala po čelisti směrem ke krku. A když skončil, zavřel oči, vydal spokojený zvuk, jenž byl skoro zasténáním, a pomalu si palcem přejel podél úchvatně vykrojeného horního rtu, aby vodu otřel.

John Willoughby už věděl docela dlouho, kterým směrem je orientovaný, ale klidně by se vsadil, že i kdyby byl hetero, kvůli tomuhle by začal kopat za opačný tým v cuku letu.

„Zachránil jste mi život." Escott pozvedl sklenici s tázavým úklonem hlavy. „Kam s tím?"

„Jen to dejte do dřezu. Já se o to postarám."

„Tak dobře." Dal sklenici do dřezu, převrhl ji, a znovu ji postavil s drobným uchechtnutím a poznámkou na adresu své nešikovnosti.

Jeho hlas, pomyslel si Willoughby, jak zní jeho smích, hřejivě a hluboce a sytě jako… jako violoncellová symfonie o rozpuštěné čokoládě. V duchu sám sebou zatřásl. Toho muže nezná, vlastně ho pravděpodobně už víckrát nepotká. Možná, že by ho ani nechtěl znovu potkat. S největší pravděpodobností by se při bližším seznámení ukázalo, že je ten muž dokonale odporný. Nesmím si myslet ošklivé věci o cizím člověku v kuchyni. Nesmím.

Onen cizí člověk, o němž si nesměl myslet ošklivé věci, něco říkal. „Promiňte? Neslyšel jsem."

„Říkal jsem díky. A že jsem vás rád potkal, pane…?"

Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že se Escott ptá na jeho jméno. „Ach. John Willoughby. Jen John."

„Rád jsem vás poznal, jen Johne." Ten úsměv. Zase. Je nefér, že se někdo dokáže takhle usmát. „Nechám vám tu svou vizitku. Kdybyste někdy potřeboval instalatéra, zavolejte."

„Dobře. Provedu. Díky."

„Potěšení na mé straně. Nashle." A Steven Escott na něj mrknul, zatímco za sebou zavřel hlavní dveře.