Draco se zahrabal pod deku.

Zelené oči, ztmavlé vzrušením…

Spalo se mu příšerně. Vlasy měl bez pochyb rozlétané kolem celé hlavy, jak se během noci převaloval ze strany na stranu, a byl nepříjemně zpocený.

Větrem rozpraskané rty se pootevřely, když zalapal po dechu a uniklo mu zasténání…

Jasně, to nebyly jediné důvody, proč se cítil nepohodlně. Zasténal a obrátil se na bok polštář svírající v pěstích a zoufala se snažil ignorovat obrazy, které nechtěly zmizet z jeho hlavy.

Snažil se dělat to, co mu Snape poradil; soustředit se na svou nenávist k Potterovi, ale když s tím jednou začal, představoval si Pottera naštvaného, což se okamžitě změnilo na Potterovu červenající se tvář a to automaticky vedlo k představě Pottera zrudlého a nasyceného po dlouhé činnosti, kterou Snape delikátně nazval: kopulací.

Znovu se převalil a těžce vzdychl. Včera v noci, když konečně opustil Snapeův kabinet, se pohádal s Blaisem. Nebyla to hádka plná křiku, nadávek a kleteb, jakými si vždy procházel s Potterem – pro Merlina, byli Zmijozelové - , i tak však byla velice intensivní. Zabini odmítl připustit, že donutit Draca vypít lektvar, který ho mohl i zabít, byl špatný nápad. A Draco odmítal uznat, že Blaise nebyl jediný, jehož vtipy se občas vymkly kontrole (odstranění obou Nottových paží byla nehoda, pro Merlina!).

Draco měl dostatek času poinformovat Zabiniho o tom, jak ho Snape našel vášnivě se tisknout na studenta (z pochopitelných důvodů Draco neřekl, o koho šlo) ke zdi a líbal ho jako by mu chtěl vysát dech, a pak našel lahvičku s lektvarem ležící o podál, takže znal celý příběh.

Minimálně během tohoto týdne bude muset Zabini proti sobě poštvat dostatek lidí, protože Draco netušil, kolik kopanců snese jeho reputace, než se z něj stane společenský vyděděnec horoucně toužící po Potterovi.

Už ztratil pojem o tom, kolikrát nasládlý růžový lektvar hrozil, že přemůže jeho kontrolu. Neexistovalo nic, co by s tím mohl udělat. Jak také, když pokaždé, když zahlédl Pottera, zažil explozi něčeho tak mocného, že se to blížilo hranici bolesti, která se uhnízdila hluboko v žaludku. Nepříjemný bolestivý pocit se rozlézal přes hruď a způsoboval mravenčení konečků jeho prstů.

Jako by si vnímal všechno – neuvěřitelně vnímal –, co se týkalo Harryho Jamese Pottera.

Ještě stále to mohl cítit, prohánějící se v jeho žilách, číhající pod povrchem jeho kůže. Zdaleka se to neblížilo ničemu, co kdy předtím zažil; jako oheň a led v neustálém boji s každým vláknem jeho samé existence.

A když byl Potter poblíž, ještě se to zhoršilo. Jakmile ho Draco zahlédl, lektvar v jeho útrobách vzplanul a nutil ho přiblížit se slibujíc odměnu, až se ho konečně bude moci dotknout.

Dokonce i když se na něj ani nedíval, bylo to špatné; už jen být ve stejné místnosti jako on způsobovalo neovladatelnou touhu, která ho přiváděla k šílenství nebo ho mohla poslat do ředitelny, kdyby kdokoli z profesorů použil Nitrozpyt a uviděl to, co chtěl dělat s jejich hrdinou.

A snad nejhorší na tom bylo, že nemohl snést pomyšlení, že se mu Potter líbí. V žádném případě. Jen přemýšlení o tom arogantním brýlatém zmetkovi v dobrém slova smyslu mu způsobovalo žaludeční vředy. Nechtěl Pottera vnímat jako někoho atraktivního. Chtěl být schopný Pottera nenávidět stejně, jako to vždy dělal. Chtěl při pohledu na něj cítit jen opovržení.

Chtěl, aby se Potter opřel o stůl a sténal jeho jméno, sakra.

Zas a znova truchlil nad svojí zkruvenou štěstěnou. Ve škole bylo přes tisíc lidí a kdo se k němu dostal jako první? Pan jsem-pro-tebe-příliš-dobrý samolibý hrdina Potter.

Draco ležel a zíral na nebesa své postele dobrých patnáct minut a jeho mysl se točila kolem zoufalé snahy vypudit Pottera ze své hlavy. Nebylo to vůbec snadné, jakmile si Draco jen na chvíli pomyslel, že už to ovládl, jeho zrádná mysl mu předhodila další vzpomínku na něj - stačilo jen málo, například jeho závody na koštérech z Potterem byly najednou jedny z těch nejerotičtějších věcí, které si vůbec dokázal představit.

Po páté se pokusil dostat věci pod kontrolu jen proto, aby se vše začalo zase znovu opakovat. Draco to vzdal. Rezignovaně si povzdechl a rozhodl se, že to, co skutečně potřebuje, je dlouhá, ledová sprcha.

Snídaně byla katastrofální. Pansy se k němu řítila a svým pronikavým hlasem, který upoutal pozornost každého studenta v okruhu dvaceti stop, se snažila zjistit, co se mezi ním a Blaisem stalo. Draco samozřejmě odmítl cokoliv říct, a tak po chvíli začala nadávat a nakonec se ho rozhodla ignorovat. V důsledku toho Draco vypil svou ranní kávu v tichosti na samém konci zmijozelského stolu jen ve společnosti Crabbea a Goyla. Není nutné říkat, že konverzaci s nimi si neužil.

Být pro jednou na okraji společenského žebříčku dokázal zvládnout. Všední hovory u jídla mu tak jako tak často připadaly nudné, a to zejména v dopoledních hodinách. Ne, byla to jiná událost, která mu zkazila ráno a doopravdy zničila náladu: Potter vešel do síně.

Celé Dracovo tělo se napjalo a prsty se sevřely kolem šálku kávy tak pevně, že se bál, aby ho nerozmáčkl. Musel se hodně snažit, aby nevyskočil a nenapadl Pottera přímo tady před celou školou. Neexistoval žádný způsob, jak od něj odtrhnout oči, takže bylo svým způsobem dobře, že mu zbytek sedmého ročníku Zimojozelu nevěnoval pozornost; kdyby seděl na svém obvyklém místě obklopen svými konverzujícími přáteli, někdo by si určitě hned všiml jeho podivného chování, Crabbe a Goyle na druhou stranu… ani během nejsvětlejších chvilek nebyli nijak bystrozrací a jakmile se před nimi objevilo jídlo, nedokázali svoji pozornost věnovat ničemu jinému.

Potom měl Potter tu drzost podívat se přímo na něj a začervenat se. Zrudnout! Možná si nakonec uvědomil, jak blízko se Draco nachází ke ztrátě kontroly, protože rychle odvrátil zrak a snaživě se věnoval dění u nehelvítského stolu. Nebo se možná Potter jednoduše nechtěl dívat na Dracovu tvář.

Ne, že by na tom záleželo. Potterova záda byla stejně dobrá, jako kdyby se k němu otočil čelem, možná lepší – takhle se alespoň Draco nemusel dívat na jeho nechutně samolibý výraz.

A tak Draco strávil celou snídani nečinným rozjímáním o Potterově zátylku a mezitím jeho zapomenutá káva vystydla. Během toho, co se Velká síň postupně vyprazdňovala, jak studenti a profesoři mířili na prvního hodiny toho dne, Draco dokázal do detailů popsat způsob, jak se vlasy na Potterově zátylku atraktivně vlní a tvoří na hlavě tmavou korunu a jak podle Dracových představ budou vypadat po několika hodinách intenzivního píchání.

První dvě hodiny strávil v omámení ztracený mezi dvěma myšlenkami, které střídavě okupovaly jeho mysl: mezi tím, jak moc Pottera nenávidí a jak strašně ho chce. Už nezbyl žádný prostor pro bezvýznamné hlouposti jako správný způsob držení hůlky při maximální účinnosti odpuzujícího kouzla.

Během dopolední přestávky se konečně dokázal vytrhnout ze zamyšlení. Potter, Weasley a Grangerová mířili ven na nádvoří, Weasley s Grangerovou se jako obvykle hádali a Potter jim byl v patách.

Jeho schopnost se ovládat prošla v posledních čtyřiadvaceti hodinách příliš mnoha testy a, upřímně, Draco už si nemohl pomoci. Zašeptané Silencio narazilo Potterovi do zad a Draco opatrně sledoval trojici doufaje, že jeho vlastní kroky se ztratí díky hádce Weaslíka* a Mudlovské šmejdy. Zašklebil se, když si všiml Filche vycházejícího z nedalekého přístěnku na nepoužívané stará košťata, pak popadl Pottera ze zadu za hábit, ignorujíc jeho splašenou reakci a ruce, kterého sevřely, a protáhl ho nepříjemně vrzajícími dveřmi (snad je Weasley s Grangerovou neslyšeli).

Potter, ten neohrabaný pitomec, zakopl o kbelík schovaný v přítmí skříně, ale to nevadilo. Jeho ruce se vymrštily do stran, pustily se Draca a daly mu tak skvělou příležitost, aby se přitiskl k Potterově hřejivému tělu. Draco si všiml, že lehce zasténal, ale v tuhle chvíli ho to vůbec nezajímalo, chtěl jen zůstat takhle, paže omotané kolem Pottera, přitisknutý k jeho zádům, naprosto spokojený.

Zdálo se, že Potter zkameněl šokem (Potter… tvrdý jako kámen… hm) a Draco ihned využil toho, že už kolem sebe nemlátí rukama, a přitiskl svá ústa k jeho krku. Chutnal dobře, čert ho vem. Jeho vůně, ach Merline. Draco zabořil nos do Potterových vlasů (zvlněných přesně tak, jak si během snídaně představoval) a zhluboka se nadechl. Bylo to tak kurevsky dobré, dokonce ještě lepší než jeho představy. Hmmm.

Potterova – v poslední době častější – přítomnost v jeho životě měla devastující efekt na jeho mozek, protože zapomněl na všechny svoje úvahy o tom, co se děje s Potterovýma rukama a v další chvíli dostal ránu. A Draco zapomněl ještě na něco důležitějšího; když nekontroloval jeho ruce, nevšímal si ani Potterovy hůlky.

Hůlka, která byla přes Potterovo rameno docela přesně namířena přímo na Draca.

Ale podstatné bylo, že Draco nemohl přestat. Potter byl prostě tak zatraceně… chutný. Bylo doslova nemožné zastavit sání a okusování jeho dobrounkého krčku. Za žádnou cenu se nemohl odtrnout od úžasných míst na Potterově kůži, jichž se dotýkal. Nemožné to bylo až do chvíle, kdy ho Potter napadl kouzlem.

Draco vyjekl a odlétl od něj pozadu pryč, hlava ho bolela a tělo měl v jednom ohni spalované nutkavou potřebou. Zatracený – zkurvený – Potter.

„Za co to bylo?" vyhrkl a přitiskl si ruku na tvář.

„Za co to bylo?!" opakoval Potter nevěřícně a obrátil se k němu. „Napadls mě a odtáhl do příštěnku na košťata. Tak za to to bylo!"

Draco si pomyslel, že je to vážně nefér. „Není to moje vina!" řekl. „Snad si vzpomeneš, že už jsme se o tom předtím bavili. Kdybys nebyl takový šťoural…"

Na Pottera to nezapůsobilo. „Podívej se," řekl krátce. „Prostě se ode mě drž dál, jo, Malfoyi?" A s tím Potter trhnutím otevřel dveře, až Draco zamžoural kvůli náhlé záplavě jasného světla. Když konečně dokázal nashromáždit všechen svůj důvtip a narovnal se k příhodné reakci, Potter byl pryč.

Úterý

Draco se těžce s bušícím srdcem opřel o zeď. Po pečlivém pozorování (Draco odmítal říci: pronásledování) během dne si všiml, že Potter používá vždy stejnou trasu z Velké síně do nebelvírské společenské místnosti: chodba byla ukrytá za závěsem ve druhém patře. Při bližším zkoumání Draco zjistil, že gobelín ve skutečnosti skrývá úzké schodiště představující zkratku přes třetí patro a končí v blízkosti knihovny ve čtvrtém.

Díky změti všech nových informací Draco odešel z oběda brzy. Neměl hlad, dokonce ani chuť na lákavě vyhlížející čokoládový dort uprostřed tabule. Byl příliš netrpělivý, potřeboval Pottera znovu vidět. Věděl, že Potter si bude po včerejšku pravděpodobně dávat dobrý pozor a Draco tedy nemá moc velkou naději, že ho dokáže znovu přepadnout na chodbě,… Ale…

V Dracově mysli rostl plán, zatímco si nepřítomně pohrával se svým kuřecím nákypem s očima přelepenýma k nebelvírskému stolu (a zejména na jednoho Nebelvíra). Grangerová někam odtáhla Weasleyho – pravděpodobně, aby společně vytvořili bandu zrzavých dětí s pobuřujícími zuby, které svět vážně nepotřeboval vidět - , takže Potter dojídal ve společnosti Longbottoma.

Draco si vzpomněl, že Longbottoma vždy po obědě chodí dolů do skleníku, což znamenalo, že Potter vyrazí na cestu zpět do Nebelvírské věže sám…

Jakmile mu to došlo, Draco okamžitě opustil Velkou síň za zvědavých pohledů několika svých spolužáků. Vykašlat se na ně! Kdyby se ho chtěli na něco zeptat, museli by s ním nejdříve začít mluvit, nebo ne?

Zdálo se, jakoby čekal celé hodiny – ve skutečnosti to nebylo ani pět minut –, než konečně uslyšel kroky blížící se chodbou. Zadržel dech dávaje si pozor, aby nedělal žádný hluk, a připravil se.

Potter, jak si Draco dokázal vybavit, vždy odtahoval gobelín z pravé strany, než vstoupil do tajné chodby a nechal látku znovu zakrýt vchod. Přesně s tím Draco, schovaný ve stínu na levé straně chodby, počítal. Kdyby se mu podařilo dostat Pottera hned, jak pustí závěs, měl by ho dokázat okamžitě umlčet, a pak by nikdo neměl šanci uslyšet Potterovu nevyhnutelnou snahu o boj, nemohli by svému hrdinovi přispěchat na pomoc.

To bylo to, v co doufal, že se stane.

Kroky se zastavily a paprsek světla z chodby osvětlil úzké schodiště tajné chodby přesně ve chvíli, kdy Potter – Draco ho poznal, aniž by ho musel vidět – vstoupil dovnitř. Gobelín se vrátil na své místo a Draco se pohnul.

Ševelissimo," zašeptal a namířil hůlku na vchod, otravný šelest studentů procházejích po chodbách hradu zmizel. Potterova ruka zašátrala po hůlce, a pak se zastavil, oči upřené na místo, kde se Draco skrýval ve tmě.

„Co - ?" začal, ale Draco se na něj vrhl dřív, než mohl dokončit větu.

Byl to úžasný pocit, jeho kůže opět přitisknutá k Potterově, dovolil si ztratit se v radostném pocitu z hřejivého těla – Potterova hřejivého těla – přilepeného k jeho vlastnímu. Liboval si v tom dobrovolně se poddávajíc šumění lektvaru hluboko pod kůží, který mu říkal, že Potter je středem jeho vesmíru.

A Potter, jako obvykle, všechno zničil.

Něco malého a ostrého se ho silně dloublo do žeber a Dracovi trvalo příliš dlouho, než si uvědomil, že je to Potterova hůlka.

„Ne, to ne," zakňučel a přimáčkl se blíž k hrotu hůlky příliš pohlcen vlivem lektvaru, než aby cítil stud. „Pottere, prosím, já to potřebuju… já…"

Zablesklo se a Draco odletěl kus dál, zády narazil do zdi a sklouzl dolů šokovaný silou úderu i náhlou ztrátou z kontaktu s Potterem, z hrudi mu vystřelila bolest.

Potter vypadal zděšeně. Draco si pomyslel, že je znechucený jeho nehoráznou potřebou, která ho nyní začínala opět dohánět, až mu zrudly tváře (díky Merlinovi byla tma).

Několik dlouhých okamžiků na něj Potter s otevřenou pusou zíral. Bolest se pomalu vytrácela a Draco byl Potterem znovu uchvácen; tvarem jeho rtů, oh Merline a ty oči, které se od něj stále neodvrátily. Draco se chystal vstát a znovu se k Potterovi dostal, když se chlapec odvrátil, zamumlal něco, co znělo jako „Omlouvám se" a utekl po schodech nahoru nechávaje Draca svému osudu.

Středa

Bylo těsně po večeři, více než třicet hodin od chvíle, kdy se naposledy dotkl Pottera a Draco se ocitl na prahu zhroucení. Potter byl od jejich včerejšího setkání velmi opatrný; pohyboval se jen po hlavních chodbách, kde bylo stále hodně lidí, kteří na něj s nechutnou úctou hleděli, a vždy měl po ruce hůlku připravenou, aby mohl Draca zaklít, pokud by se k němu dostal příliš blízko – to se Draco dozvěděl už ráno, když se pokusil Pottera odchytit cestou na Formule.

Takže se, uvažoval Draco, nemohl k Potterovi přiblížit sám. Ale znal Pottera, nebyl schopný odolat setkání s někým jiným. Zvlášť v případě, že by ten dotyčný potřeboval pomoc.

Draco horoucně promýšlel podrobnosti svého plánu a rozhlížel se na chodbě po své oběti .

Malý kluk, jeho klobouk byl tak velký, že mu zakrýval oči i hábit tahal po zemi? Ne, příliš zřejmé.

Dívka s dlouhými černými vlasy, která sála lízátko s příchutí krve a sama pro sebe si broukala? Ne, moc ujeté.

Chlapec s hnědými vlasy a brýlemi, který si přidržoval tašku na rameni a při šátrání ve své kapse se kolem sebe opatrně rozhlížel? Perfektní.

Draco k němu přistoupil. „Ahoj," řekl tiše. Kluk vyskočil a otočil se čelem k němu s uzavřeným výrazem. Schváleno.

„Znám… znám tě?"

"Ne, a ani nepoznáš," odpověděl Draco. „Jak by se ti líbilo vydělat si pět galeonů?"

Kluk přimhouřil oči. „Záleží na tom, co mám udělat," řekl vyhýbavě, ale ne urážlivě. Velmi dobře. Jestli není Zmijozel, bude Draco velmi překvapený.

„Moc ne. Pojď sem," odtáhl chlapce na stranu chodby a stručně mu nastínil svůj plán; žádné zbytečné detaily. Když zjistil, že je Harry Potter jeho součástí, kluk (Draco ho odhadoval asi na čtvrťáka, i přes jeho malý vzrůst) požádal o další dva galeony. Jen proto, že se mu líbil (a možná i proto, že byl zoufalý), Draco souhlasil.

„Měl by se tu za chvíli objevit. Jen ho nasměruj k učebně Formulí, ta bude v tuhle pozdní dobu prázdná. Můžeš to udělat?"

Chlapec přikývl. „Jednoduše. Kdy mi zaplatíš?"

Draco se usmál a odolal nutkání pohladit kluka po hlavě. Vytáhl měšec s penězi a odpočítal sedm galeonů. „Tady. Jsou očarované, takže je nebudeš moct použít, pokud nedodržíš svoje slovo." Lhal, samozřejmě, ale to ten kluk nemusel vědět, že ano? Takové kouzlo bylo proveditelné, teoreticky, i když to bylo vysoko nad Dracovými schopnostmi (a trpělivostí).

„Stále jsi na to připravený?" zeptal se Draco.

Kluk si vzal peníze a strčil si je do tašky. „Jasně."

„Výborně," řekl Draco. „Budu to sledovat z učebny Formulí. Nepodělej to."

Draco se rychle vypařil a nechal kluka stát osaměle v chodbě. Pak zavřel dveře učebny téměř na doraz, takže přes úzkou škvíru mohl sledovat, co se na chodbě děje.

Až příliš brzy se Potter a jeho smečka příznivců objevili na chodbě. Draco se napjal, jakmile se Potter přiblížil na dohled, ale po třech dnech pozorování (sledování, ale rozhodně ne pronásledování), byl zvyklý ovládat silné nutkání touhy, kterou v něm lektvar vyvolával.

Ale, co… chlapec prostě pokračoval v chůzi, určitě Potterův gang propásne. Počkat – ne, projde přímo kolem nich. Ten malý – !

Popruh klukovy tašky náhle okázale praskl a listy pergamenů se rozlétly po celé chodbě, lahvičky s inkoustem se rozbily o podlahu. „Ale ne!" kvílel chlapec. Potter, teď už asi pět metrů vzdálený, se ohlédl.

„Ach, ty malej génie," zašeptal Draco. Proto čekal, až skupina projde kolem něj – ten kluk musí být Zmijozel - , aby se pojistil, že většina nafoukaných do sebe zahleděných Nebelvírů bude pokračovat v cestě, aniž by si všimla rozsypané tašky (i když Draco by se vsadil, že galeony zůstaly ukryty někde v bezpečí).

Potter ovšem… Hloupý, idiotský, ušlechtilý Potter opustil skupinu, mávl na Weasleyovi, a šel pomoci ubohému dítěti. Draco přitiskl ucho ke dveřím, aby slyšel jejich rozhovor.

„Chceš pomoct?" zeptal se Potter laskavě. Nastala pauza, během které Draco předpokládal, že jeho nový oblíbený student odvádí skvělou práci a úctou hledí na slavného Harryho Pottera.

„Ehm, díky," řekl pisklavě.

Nastalo ticho, během kterého se ozývalo jen šustění pergamenů, a pak: „Ach, neviděl jsi mého pamatováčka? Měl jsem ho někde tady..."

Další pauza.

„Možná se odkutálel chodbou. Podívám se po něm, počkej tady."

Můj ty sladký Merline, Draco tomu dítěti dlužil mnohem víc než sedm galeonů. Dokonce si uvědomil i to, že Potter, vychovávaný v mudlovské rodině, si nevzpomene na přivolávací kouzlo. A Potterovy kroky se přibližovaly stále blíž… a blíž…

Draco trhnutím otevřel dveře učebny, popadl Pottera a přitiskl svá ústa na jeho s rychlostí, které by nemohla konkurovat ani prchající zlatonka. A, ach, bylo to tak dobré, tak skvělé. Nevadilo, že ho Potter tvrdě praštil do ramene, stejně ho nepustil, a nevadilo mu ani, když Potter uhnul hlavou na stranu, takže měl Draco plná ústa jeho vlasů – byly to Potterovy vlasy a bylo to úžasné.

Po další asi minutě ambrózie se Potterovi podařilo získat svobodu a Draco si uvědomil, že mu už dávno míří hůlkou na čelo, bylo mu to jedno. I když ani zdaleka nenaplnil potřeby lektvaru touhy, něco hluboko v něm předlo spokojeně jako kočka. Když se ocitl v Potterově blízkosti, bylo to všechno snesitelnější.

Potter se ani nehnul, s hůlkou stále namířenou na Dracovu hlavu. Dívali se na sebe a on odmítal ustoupit (i když Potter měl rozhodně navrch, Dracova hůlka zůstala skryta v jeho hábitu), nakonec Potter sklonil ruku a beze slova odkráčel pryč.

Čtvrtek

Draco šílel. Potter jako by zmizel z povrchu zemského. Ukázal se pouze na lektvarech (které představovaly muka, když seděl jen kus od něj) a pravděpodobně i na jiných hodinách, protože Draco si nevšiml žádné masové paniky, která by nastala, kdyby se Harry Potter neobjevil na vyučování.

Draco se ani neobtěžoval zkoumat, jak to dělá. Hrad sám nejspíš začal čarovat jen, aby vyslechl tužby Harryho Pottera, a nebylo nic, co mohl Draco, nebo někdo jiný, udělat.

Tiše zvažoval, že by se mohl pokusit jít po Potterovi někdy během lektvarů. Mohl způsobit dostatečný zmatek na to, aby Pottera vytáhl ven ze dveří, zatímco by byl zbytek třídy zaneprázdněn nastalým chaosem a nikdo by si tedy nevšiml, že jejich milovaná celebrita na pět minut zmizela. Kdyby lektvary učil nějaký jiný profesor, pokusil by se o to. Jenže Snape byl příliš pozorný na to, aby si nevšiml dvou chybějících studentů, přestože věděl, co s Dracem ten zatracený lektvar touhy dělá.

Místo toho během hodiny bojoval s bolestí způsobenou touhou po Potterovi tím, že trápil jeho kamarády. Nenápadně vhodil rulík zlomocný do kotlíku Grangerové, zatímco hloubala nad učebnicí, takže když ho ochutnala, její lektvar na doplňování krve způsobil, že se jí na kůži vyrašily pulzující žluté vředy. Pomocí kletby způsobil, že Longbottomovi začaly padat vlasy tak, aby si toho nevšiml (a nejspíš by byl docela holohlavý, kdyby si Finnigane nezpozoroval, jak mizí v kotlíku Patrvati Patilové a ničí tím její lektvar) a donutil Weasleyho a Grangerovou, kteří pracovali u stejného stolu, aby se úžasně pohádali o to, kdo použil všechny salamandři ocásky (které Draco pět minut předtím vhodil do kotlíku Levandule Brownové).

Ale ani trocha zdravého mučení nebelvírských nedokázala zbavit Dracovu mysl Pottera.

Jeho zmijozelští spolužáci s ním stále nemluvili, ale s tím si nedělal žádné zvláštní strasti. Když došlo na roztržky a hádky, stávalo se velmi často, že některý ze studentů skončil vyloučený na okraji společnosti. Téměř ve všech případech to nevydrželo déle než týden. Draco by byl pravděpodobně už dávno zpět na vrcholu potravního řetězce, kdyby se jeho pozornost nezaměřovala jen na Pottera.

Draco si povzdechl a praštil čelem o okno v šestém patře, o které se opíral. Opravdu netušil, co si počít. Už nebylo nic, co by mohl udělat. Ne, pokud je Potter odhodlaný se mu vyhýbat. A Snape říkal, že bez pravidelného kontaktu Draco doopravdy zešílí. Aby byl upřímný, Draco byl přesvědčený, že už to začalo.

Zarazil se v pochmurných myšlenkách, možná byl mnohem blíž nervovému zhroucení, než si myslel, protože právě zaslechl kroky. Rozhlédl se kolem sebe. Seděl v nepoužívané učebně, kam nikdy nikdo nechodil, to už si zjistil dávno, tak proč by sem právě teď někdo přicházel?

Byl si jistý, že se kroky zastavily a dveře při pomalém otvírání zaskřípaly. Objevila se v nich hlava těsně následovaná zbytkem těla – moc pěkného těla. Draco zhluboka vydechl, jen aby se ostře nadechl, když postava prošla místností a zastavila se přímo před tím. Jeho výraz byl zasmušilý, hůlku svíral pevně v ruce, ale byl tu, stál přímo před Dracem.

„Chci s tebou uzavřít dohodu," řekl Potter.