ÚVOD


„Je to tajemství. Nikdy o tom nesmíš nikomu říct. Nikomu." řekne rezavý chlapec svému o polovinu mladšímu bratrovi. Je mu třináct, malému klukovi, kterého drží za ruku, je o sedm let míň, i když je chytřejší, než vypadá.

„Nikomu? Ani mámě?" zeptá se malý a nejistě nakrčí čelo.

„Ani mámě, ani tátovi, ani policii, ani tajným agentům, ani Rudovousovi." řekne starší vážně.

„Ale Rudovous to přece nemůže nikomu říct." zamračí se malý.

„To je jedno." mávne starší netrpělivě rukou. „Buď to slíbíš nebo nikam nepůjdeš."

„Slibuju. Nikomu ani slovo. Nikdy." přikývne chlapec hlavou, až mu černé kudrny lítají kolem obličeje.

„Věřím ti." pousměje se jeho starší bratr.

Volnou rukou malému klukovi prohrábne vlasy, načež se společně rozběhnou prázdnou ulicí. Jejich cesta netrvá dlouho, než se starší zastaví. Ruku v ruce doběhli k opuštěné továrně, ze které zbylo jen cihlové a betonové torzo, kam se stahují bezdomovci.

„Tohle by nám máma nedovolila." hlesne mladší. Pevněji stiskne bratrovu ruku, ale jinak nejeví žádné známky, že by se bál, nebo že by se chtěl vrátit.

„Proto jí o tom nesmíš říct." řekne mu bratr a vážně se na malého podívá. Dřepne si před něj a skoro bez mrknutí se mu dívá do světlých očí.

„A taky proto." pokračuje zrzek skoro neslyšným šepotem. „Že tohle je důkaz."

„Jaký?" hlesne chlapec s očima doširoka otevřenýma. Ptá se, ale přitom tuší odpověď. Je jen jedna věc, se kterou se jeho bratr svěřuje jen jemu.

„Víš, jaký." obviní ho zrzek.

„Že to nefunguje." přikývne mladší pomalu hlavou na souhlas. „Že je tenhle svět špatně." dodá tak tiše, že ho skoro nejde slyšet. Spíš výdech než slova.

Starší z chlapců s vážným výrazem přikývne na souhlas a přiloží si ukazovák ke rtům na znamení ticha a mlčení, než se postaví.

Ruku v ruce se vydají do hlubin opuštěného objektu. Nejsou jediní, kdo tu je. Uvnitř jedné budovy si hraje skupinka asi pěti dětí. Nejdřív se všichni zarazí, když si všimnou příchozích, ale pak si jich přestanou všímat a pokračují ve hře.

Dva kluci a jedna holka si pohazují skleněnou lahví od mléka. Vždy ji hodí proti betonové podlaze, takže se sklenice rozletí na desítky střepů, ale vzápětí se zase složí dohromady, odrazí se od země jako gumový míček a další z dětí ji chytne.

Zrzek se nadšeně usměje, když uvidí bratrův výraz, ve kterém se mísí ohromení a nadšení. A taky zvědavost.

Ovšem nedá mu moc času na sledování hry s lahví. Pevněji v dlani sevře jeho ruku a rozběhne se po zrezivělém schodiště vzhůru, kam před nimi utíkala jedna holka.

Cestou se mu bratr skoro vytrhne, když si všimne další anomálie. Vzduchem letí tři holubi, ale jako by zmrzli ve vzduchu. Jen velice pomalu hýbou křídly a pohybují se vzhůru a pryč od dětí. Teprve škubnutí za ruku donutí chlapce pokračovat v cestě.

Ve třetím patře chybí u schodiště zábradlí a nic nebrání potenciálně smrtelnému pádu na betonovou zem. Na okraji stojí blonďatá holka, která sem běžela před nimi. Starší z bratrů pevněji sevře dlaň menšího a bez zpomalení nebo zaváhání se rozběhne přímo k díře v zábradlí.

Mladší stačí jen vyděšeně vykřiknout, než oba chlapci skočí do prázdna.

Na vteřinu je v hale ticho.

A pak se mladší chlapec rozesměje.

Stejně jako holubi, jejichž let byl zpomalen, ani pád dvou bratrů neprobíhá dle obvyklých pravidel. Oba chlapci leží ve vzduchu, drži se za ruce a pomalu se snáší k zemi, doprovázeni smíchem, který se mladší z dvojice marně snaží ututlat.

Ovšem jeho bratr se na něj nezlobí. Nadšeně se na něj usmívá a nepřestává se smát, ani když oba lehce dopadnou na zem. Ani když se znovu rozběhnou po schodech vzhůru a znovu a znovu skáčí z výšky třetího patra. Ani když se k nim přidají ostatní a všichni společně skáčou a hážou si sklenicí od mlíka.

Teprve stmívání je donutí zanechat her a vrátit se domů. Mladší z bratrů je tak unavený, že ho zrzek musí vzít na záda a domů ho nese.

„Půjdeme zítra zase?" zeptá se tmavovlasý šeptem.

„Jestli se máma nebude zlobit. A jestli to nezavřou." pokrčí starší trochu pracně rameny.

„Proč by to zavírali? Je to úžasné." diví se malý.

„Je to důkaz, že jsou někde chyby." vysvětluje mu bratr šeptem. „Když uděláš chybu, snažíš se ji napravit hlavně, když ti na něčem záleží. A jim hodně záleží na tom, aby to fungovalo."

„Třeba na to nepříjdou." hlesne malý s nadějí v hlase. „Nezjistí to. A my se tam budeme hrát. Spolu. My dva." povídá s očima napůl zavřenýma spánkem.