Sherlock chvíli nechápavě hledí do jasné modrých očí pod sebou, neschopný reagovat pohybem ani slovy. Ale pak se mu hlas vrátí.

„Ty jeden zasranej hajzle!" zařve vztekle a chytne do obou dlaní béžový svetr. „Ty idiote! Jak jsi to kurva mohl udělat?! Já tě zabiju! Myslel jsem, že jsi mrtvý! Myslel jsem, že jsi mrtvý." Poslední větu spíš vzlykne, než zařve a znovu padne obličejem na hruď pod sebou, oči plné slz.

Myslel si, že je John mrtvý. Myslel si, že už nežije, a tak ignoroval jeho ruku na svých zádech a tlukot jeho srdce, který slyšel, když ležel s uchem přitisknutým k hrudi ve svetru.

„Myslel jsem, že jsi mrtvý." zašeptá Sherlock tiše. „Střelili tě do hrudi."

„Já vím." poprvé promluví John, hlas chraplavý, nejistý a skoro neslyšitelný, jak je tichý. „Na chvíli jsem i umřel."

„Tak jak to, že žiješ?" nechápe Sherlock a znovu se podívá Johnovi do tváře.

„Pořád jsi do mě hustil, že je to jenom iluze a ať se vrátím." pousměje se blonďák, hlas s každým slovem jistější. „Tak jsem tě poslechl."

„Slyšel jsi mě?" vydechne Sherlock nevěřícně.

Johnovou odpovědí je jen o něco širší úsměv, jinak nic.

„Ty idiote." hlesne Sherlock, než prudce skloní hlavu a přitiskne svoje rty k těm Johnovým.

Blonďákova ruka se okamžitě vrátí na jeho záda, ale tentokráte přejede nahoru mezi lopatkama a po krku, až se jeho prsty zaboří do Sherlockových kratičkých vlasů.

Není to ani zdaleka perfektní polibek, ale stejně se od sebe odtáhnou teprve, až když jim dojde kyslík.

„Jestli ještě jednou umřeš, tak tě zabiju." upozorní dlouhán svého přítele.

„Beru na vědomí." pousměje se plavovlasý. „Ale co kdybys mi vytáhl ten drát z krku, ať se můžu hýbat a pořádně tě políbit?"

„Hned." vydechne Sherlock.

- - o - -

Molly vypadne z rukou bedna, kterou držela, když uvidí, co se děje v jednom z křesel. Ovšem ne, že by si bedny a jejího hlasitého nárazu o zem kdokoliv včetně jí všímal. Všichni hledí na Sherlocka a na Johna.

Na Johna, který by dle všech jejich znalostí měl být mrtvý.

Aniž by vědomě dala nohám nějaký povel, přejde Molly škobrtavě blíž, aby se ujistila, že se jí to nezdá.

Ale je to pravda. John je živý.

„Ale co kdybys mi konečně vytáhl ten drát z krku, ať se můžu hýbat a pořádně tě políbit?" řekne John tiše.

„Hned." odpoví mu Sherlock okamžitě a konečně sleze z blonďáka, na kterém v podstatě ležel, aby splnil jeho prosbu.

Molly už to dýl nevydrží a s vypísknutím se vrhne ke svému kamarádovi.

„Ty žiješ. Ty žiješ. Ty žiješ." opakuje mladá brunetka stále dokola, zatímco se tiskne k jeho svetru.

„Molly." vydechne John překvapeně, než jí obejme jednou rukou kolem ramen. Tu druhou si v Matrixu snad zlomil, protože bolí jako čert.

„Johne." ozve se od křesla pilota Mycroftův hlas. „Máš hodně co vysvětlovat."

„Ty kluku, ty musíš mít víc štěstí jak rozumu." dodá Greg. „Já tě snad zastřelím. Počkej, až přeparkuju, ty něco zažiješ."

- - o - -

Všichni sedí v hlavní místnosti lodi Sherrinford. Greg a Mycroft už s trochu zdravější barvou v obličejích jsou usazení v pilotních křeslech. Molly, bledá a s kruhy pod očima od nevyspání, sedí na jedné bedně s nářadím, zády opřená o řídící pult vedle Gregova křesla. Naproti ní na zemi sedí vedle sebe John a Sherlock, ruce kolem pasu toho druhého. Oba jsou špinaví, protože to jsou právě oni dva, kdo celou zpáteční cestu dávají dohromady loď.

Ovšem teď je přestávka, Sherrinford snad bezpečně zaparkovaný v jedné štěrbině. Poslední zastávka. Ta další už bude v Ráji.

Poslední zastávka a první příležitost, kdy si oni dovolí sednout a konečně si poslechnout, co jim John řekne o svém posledním připojení.

„Říká se, že jen Vyvolený dokáže oživit mrtvé." prohodí Greg, čímž přeruší dlouhou chvíli nejistého ticha. „Ale Sherlock v Matrixu nebyl."

„Já nejsem Vyvolený." zavrtí tmavovlasý muž hlavou.

„Musíš být." namítne Mycroft. „Přežil jsi odpojení."

„Možná ne každý starší patnácti let musí umřít." pokrčí Sherlock rameny. „Ovšem Vědma mluvila jasně. Nejsem Vyvolený a nikdy jsem nebyl."

„Ale John je do tebe zamilovaný." prohodí Molly tiše.

„Co to s tím má co společného?" nechápe Greg.

„Vědma mu řekla, že se zamiluje do Vyvoleného." ukáže žena na blonďáka.

„Vážně?" diví se pilot.

„Moment." zarazí je Sherlock a podívá se přímo na svého přítele. „Co přesně ti Vědma řekla? Protože mně Vědma řekla, že by sis měl lépe pamatovat, co ti kdo říká, když jsem se zmínil, že i ty věříš, že jsem Vyvolený."

„Vyvolený se objeví, až se zamiluju. A budeme úžasný pár." zopakuje John to, co mu před lety řekla ona žena. „Přesně takhle to řekla. Že se zamiluju do Vyvoleného."

„Neřekla, že se zamiluješ do Vyvoleného." namítne Mycroft.

„Ne? A co teda asi znamená ten dodatek, že budeme krásný pár?" založí si John naštvaně ruce na prsou.

„Dá se to vyložit dvěma způsoby." řekne Sherlock pomalu a s vážným výrazem se na Johna dívá. „Buď tak, že se zamiluješ do Vyvoleného anebo tak, že se nejdřív musíš zamilovat, aby ses projevil."

Na několik okamžiků se na lodi rozhostí ticho.

„Cože?" zmůže se John na reakci.

„Já nejsem Vyvolený, to ty." upřesní Sherlock.

„To je největší kravina, jakou jsem kdy slyšel." řekne John přesvědčeně, ale pak mu pohled sjede ze Sherlockovi tváře na ostatní. „Snad tomu nevěříte?!" vyhrkne překvapeně.

„Mycroft má osvobodit Vyvoleného. Sedí." začne Sherlock vypočítavat. „Vyvolený se objeví, až se zamiluješ. Sedí. Vyvolený dokáže v Matrixu obelstít smrt. A ty sám jsi mi řekl, že jsi na chvíli umřel. Podle všech historek tady jsi nejlepší bojovník a už dvakrát jsi přežil útok agenta. Mimochodem ještě pořád jsem neslyšel historku o tom, jak se ti to podařilo poprvé."

„Hraješ si s Matrixem. Už od začátku. A jsi rychlejší než ostatní." přidá se Molly.

„Vyvolený prý Matrix vidí jako kód." promluví Mycroft. „Jak ho vidíš ty?"

„Normálně!" rozhodí John rozčíleně rukama, ale pak se najednou zarazí. „Ale do háje."

„Co?" zeptá se Sherlock ustaraně.

„Na chvíli- Na chvíli jsem viděl kód."

„Vážně?!" vyhrkne Greg překvapeně.

John se nejistě zavrtí, ale nakonec se pustí do vyprávění.

„Když jsem umíral, slyšel jsem, co mi říká Sherlock, že je to jen iluze. A došlo mi, že se mi to jenom zdá. Že ta kulka v hrudi a všechno je jen počítačový kód, ne skutečnost. Když jsem si řekl, že tam ta rána není, tak to přestalo bolet, přestal jsem být mrtvý a mohl jsem vstát. Pořád jsem si říkál, že je to jen iluze, a že si s ní můžu dělat, co chci. Teda, to jsem si říkal vždycky, ale tentokrát mi to fakt šlo a úplně snadno. Prostě jsem si řekl, že nejsem mrtvý a nebyl jsem. Zvedl jsem ruku a zastavil jsem kulky. A pak- Chytil jsem toho agenta, co mě střelil a rozbil jsem jeho kód. Prostě jsem na něj sáhl, viděl jsem jeho kód a věděl jsem, co dělat, abych ho odpojil od Matrixu. A on se pak rozpadl. Ale ten kód jsem viděl jen na okamžik."

„Jsi úžasný." řekne Sherlock po chvíli ticha. I on tohle slyší poprvé. Když s Johnem nepracuje na zprovoznění lodi či něčem podobném, není mluvení nijak vysoko na jejich žebříčku zájmů a činností.

„Jsi úžasný a jsi taky idiot, protože netuší, jak jsi úžasný."

„Nevím, jestli ti za tohle mám děkovat." řekne John upřímně.

„Jak dlouho že už jsi odpojený?" uzve se Greg. „Dvacet let? Trochu víc?"

„Proč to chce vědět?" zajímá se John.

„Protože celou tu dobu lítáme všude možně a hledáme Vyvoleného, který už je dávno na palubě." vysvětluje šedovlasý pilot. „Zajímalo by mě, jak moc se nám Vědma právě teď směje."


Konec části VYVOLENÝ