Sherlockovi je tady dvanáct let, Johnovi sedmnáct a Mycroftovi devatenáct.

Umělecká škola lorda Baskervilla se skládá ze tří budov rozesetých po městě, ovšem pořád ne moc daleko od sebe navzájem. Jedna je zasvěcena výtvarnému umění od malby přes sochaření až po architekturu; druhá patří múzickým uměním, ať se to týká hudebních nástrojů, zpěvu nebo herectví a divadelnictví; a třetí budova patří tanci, všem druhům tance od baletu přes klasické až po moderní. V této budově je také menší divadlo, kde probíhají koncerty, vystoupení žáků a studentů a sály, kde se konají taneční vystoupení a/nebo výstavy uměleckých děl.

- - o - -

Soukromá umělecká škola není něco, kde by se John někdy viděl, alespoň ne jinak, než jako návštěvník. Určitě ne jako student. Jenže to bylo před tím, než ho jeho sestra Harry a jeho prý nejlepší kamarád Mike donutili začít navštěvovat hodiny klasického tance. Třída je směsicí 15-25 letých tanečníků, takže tam John a Mike se svými sedmnácti lety a šestnáctiletá Harry aspoň tolik netrčí, ale i tak to Johnovi přijde jako muka.

Mike tančívá s Harry, ale John má pokaždé jiného partnera, podle toho, kdo přijde nebo nepřijde na lekci. To Johna dost štve. To Mike a Harry chtějí umět tančit, ne on, ale aby to náhodou nevypadalo, že jsou ti dva pár (což s Mikem totálně zabouchnutým do Alice z vedlejší třídy a s Harry, která nikdy neprojevila zájem o chlapa, zato slintá nad Julií Robertsovou, je směšné), tak musí John, jakožto největší křen, chodit s nimi. Nikdo přece nepůjde na rande, když má s sebou bráchu, to dá rozum.

Johnovi to přijde jako blbost.

Nicméně souhlasil. Podlehl emocionálnímu nátlaku ze strany Mikea a vyhrožování násilím ze strany Harry.

- - o - -

John nevěděl, jestli má cítit víc úlevu nebo trapnost, když na něj během další lekce nevyšel žádný taneční partner. Na jednu stranu je fajn, že si nemusí nechat celý večer ošlapávat nohy, ale z druhé strany to vypadá, že je jediný pitomec z celé skupiny, který si není schopný najít tanečního partnera.

Nakonec si John vybere úlevu a v klidu opustí taneční sál a usadí se na lavičce u vstupu do místnosti. Dělá Harry odvoz, takže nemůže jen tak zmizet. Pokud se tedy Harry na poslední chvíli nerozhodne, že se radši nechá doprovodit Mikem nebo Klárou. Ty dvě by si už měly dát pusu, kdo se na ně má dívat?

Klidné chvíle dřímání na lavičce jsou přerušeny tichými rychlými kroky. John otevře oči akorát včas, aby viděl malé černovlasé dítě v baletním, jak přeletělo chodbou kolem něj a v okamžiku vlezlo do skříně, o které John bezpečně ví, že je plná polic a harampádí. Než ovšem může začít zjišťovat, jak a kam se to dítě mohlo dovnitř vejít, přiblíží se dupot dalších párů nohou.

Nejdřív přiběhne hromotluk, který od prvního pohledu nepatří na uměleckou školu, ale spíš do boxerského ringu. Nebo na rugbyové hřiště.

„Kde je?!" štěkne hromotluk po Johnovi.

„Kdo?" nechápe blonďák.

„Ten malej spratek!" zavrčí hromotluk.

„To děcko? Nevím," pokrčí John rameny, ale střelí pohledem dál do chodby a po schodech vzhůru.

„Jasně," ušklíbne se hromotluk vítězoslavně a vyrazí dál a vzhůru.

Hned v patách mu je další mladík, tenhle je ovšem oblečený o dost elegantněji než hromotluk. Johnem se nezdržuje, jen mu věnuje nespokojený pohled, zatímco ho míjí ve snaze dohnat hromotluka. Co je tenhle zač, to John netuší, ale zdržovat ho nemíní.

Když jejich kroky utichnou nebo se aspoň dostatečně vzdálí, protože na těchhle chodbách se všechno rozléhá, tak se John zvedne a vydá se ke skříni.

„Hej, baletko. Už můžeš ven," řekne John mírně, když otevře skříň.

Na chvíli se nic neděje, ale pak se na druhé polici od země pohne chumel látky a ven vyleze onen pronásledovaný kluk.

„Už jsem se lek, že seš až v Narnii," usměje se John, ale jeho výraz se hned změní v podmračený, když si všimne prasklého rtu a krvavé šmouhy, která se od něj táhne. „To ti udělal on?" zeptá se rozčíleně.

„To nic není," zahučí kluk a chce utéct, ale John ho nemíní nechat jít.

„Čekej, baletko."

„Neříkej mi baletko!"

„Baleťáku?" tipne si John, ovšem vyslouží si tím jen vzteklý pohled a další pokus o útěk. „Hele, děláš balet, ne?" chytne ho John za ruku.

„Jsem tanečník, ne baleťák," odsekne kluk.

„Tak fajn, tanečníku," protočí John oči. „Teď se mnou půjdeš na záchod a umyješ si pusu od krve. A bylo by fajn, kdybys mi řekl, co se stalo, že tě ti dva naháněli," rozhodne John a aniž by čekal na odpověď, vydá se směrem k záchodům. Kluka táhne za sebou, ale nezdá se, že by se nějak moc bránil.

„Tak co, budeš mluvit?" zeptá se John, zatímco kluka ošetřuje, tj. opatrně mu utírá krev z tváře.

Tomu malému je asi dvanáct nebo míň a Johnovi připomíná jednu z porcelánových panenek, které sbírá jeho teta. Má úplně bledý obličej, ale nevypadá nijak nezdravě, až nepřirozeně světlé oči, které jsou někde mezi šedou, modrou a zelenou a neustále se mění, a na hlavě má chumel černých zvlněných vlasů. Mohl by vypadat i roztomile, kdyby neměl v obličeji skoro uražený výraz. A kdyby neměl prasklý ret.

„To ti udělal ten týpek v černý bundě?"

„Proč to chceš vědět?" zeptá se kluk.

„Jen tak. Anebo mu to chci oplatit," pokrčí John rameny a vyhodí zakrvácený ubrousek do koše.

„Ty se s ním chceš rvát, protože mě praštil?" zeptá se kluk nevěřícně. „Vždyť mě ani neznáš!"

„To vadí?" diví se John. „Ten týpek je větší než já a ty seš ještě děcko. Někdo by mu měl dát najevo, že to, co dělá, není dobré."

„Já nejsem dítě," ohradí se kluk okamžitě. „A ten idiot je aspoň o hlavu větší a o nějakých deset kilo těžší než ty, zmlátil by tě taky."

„To nemůžeš vědět," mávne John rukou.

„To vím, stejně jako to, že on byl svojí holce nevěrný a že má potíže s alkoholem, a to, že ty seš tady na taneční lekci, že sem chodíš z donucení a že jsi nejspíš dostal kopačky nebo naštval svoji holku," vychrlí ze sebe kluk.

„Tys mu řekl to o tý nevěře a pití?" zeptá se John udiveně.

„Jo," přikývne kluk rozhodně.

„Se nedivím, že na tebe byl naštvaný, ale vrazit ti a honit tě, to už je trochu moc," zavrtí John hlavou, než se zarazí. „Hele, jak si můžeš být tak jistý, že sem nechodím dobrovolně a že jsem dostal kopačky?" zeptá se s nevírou.

„Seděl jsi před dveřmi na lekci a netvářil ses moc nešťastně, že netančíš," pokrčí chlapec rameny. „V 50% případů jsou to školy, kdo nutí do tanečních lekcí, v 35% to jsou pak přítelkyně a zbytek je rodina a blízcí, nejčastěji matka. Tohle není školní kurz, což přidává procenta přítelkyni jakožto nutícímu prostředku. Jenže ty s nikým netančíš, takže ti chybí partnerka. Donutila tě jít na lekci, ale není tu, takže jsi ji buď naštval, nebo se s tebou rozešla."

„Páni. Máš to úžasně vymyšlený," vydechne John ohromeně. „Skvělé."

„Vážně?" diví se kluk.

„Jo, to cos říkal, má hlavu a patu a všechno, i když's mě viděl jen, když's probíhal kolem." přikyvuje John s nadšením. „Ale máš tam chybu."

„Co?!" naježí se kluk okamžitě. „Kde?"

„To s tou přítelkyní." pokrčí John rameny. „Nutí mě sem chodit ségra a kámoš, jenže nechtěj, aby to vypadalo, že spolu chodí, tak jim dělám křena a tančím s těmi, co zbydou. A dneska nezbyl nikdo."

Na tohle chlapec nic neříká, aspoň ne nahlas a Johnovi. Místo toho si pro sebe naštvaně nadává a mumle si něco pod nosem.

„Hele, tos nemohl vědět," prohrábne mu John vlasy. „Pojď, vrátíme tě zpátky na hodinu."

„Baletní hodiny už dávno skončily," ohradí se kluk uraženě.

„Tak co tady děláš ty?" nechápe John.

„Čekal jsem, až mě vyzvedne můj idiotský bratr," nakrčí kluk nos.

„Takový vytáhlý týpek v obleku, narezlý vlasy a nos nahoru?" zeptá se John nejistě.

„Zní to jako on, i když já bych spíš řekl tlustý a otravný, ale co," pokrčí chlapec ledabyle rameny.

„Ten běžel za tím chlápkem, co tě chtěl zmlátit," vysvětlí mu John. „Asi bychom ho měli jít hledat."

„Na co?" nakrčí kluk nechápavě obočí. „Až mě bude hledat, může zavolat."

„Chceš říct, že máš u sebe teďka telefon?" pozvedne John pochybovačně obočí. Na tom uplém oblečku, ve kterém tenhle kluk tančí, by se neschoval ani list papíru, natož mobil.

Kluk se zarazí jen na chvilku.

„Fajn, tak si jdu pro věci," utrhne se uraženě a vyrazí pryč ze záchodů.

John jen s úsměvem zavrtí hlavou a jde za ním pro případ, že by se jeho útočník vrátil a taky proto, že ho kluk zaujal rozhodně víc, než prosezená taneční lekce.

Dojdou o patro níž, kde jsou liduprázdné baletní sály a jen jedna kupička oblečení, která patří malému tanečníkovi.

„To tady vážně nikdo není?" diví se John, když se rozhlédne po tmavých místnostech a napůl pozhasínané chodbě.

„Ano. Lekce končí kolem třetí hodiny a dál už žádné nejsou," pokrčí chlapec rameny. „Přes týden je to lepší, můžu tady zůstávat s dalšími skupinami, ale v pátek jsme poslední, tak tady vždycky musím čekat dvě tři hodiny, než se Mycroft uráčí přijet a vyzvednout mě."

„A co tady celou tu dobu děláš?" hrozí se John.

„Učím se," pokrčí kluk rameny. „Ale většinou je tu jen děsná nuda."

„A to tě nemůže vyzvedávat někdo jiný?"

„Není kdo," mávne kluk bez zájmu rukou, zatímco se navléká do vytahaného svetru.

„Hele, tenhle kurz, co na něj chodím, je každý pátek od tří, tak co kdybys začal chodit tam?" navrhne John. „Nemyslím tančit, myslím, abys měl kde čekat. Je tam o dost míň idiotů, co by tě chtěli zmlátit."

Na dlouhou chvíli ani jeden nic neříká, jen na sebe ti dva hledí.

„Proč se mi snažíš pomáhat?" zeptá se kluk nechápavě.

„Třeba to dělám kvůli sobě, abych měl s kým tančit," ušklíbne se John pobaveně.

„V tom případě vem, prosím, na vědomí, že balet není jediný tanec, ve kterém exceluji," řekne kluk s nosem nahoru, když si přes jedno rameno hodí svůj malý batoh s oblečením a nějakými knihami.

„Řeči, řeči," mávne John pobaveně rukou. „Kdo ví, jak to nakonec bude."

„Mimochodem, jmenuji se Sherlock Holmes, abys věděl, komu se budeš omlouvat," prohodí kluk.

„Já jsem John Watson, ať víš, komu budeš šlapat po nohách."

„Já nikomu nešlapu po nohách," naježí se kluk – Sherlock okamžitě.

John mu chce něco odpovědět, ale přeruší je zvonění telefonu.

„No, Mycrofte, co chceš?" odsekne Sherlock, sotva přijme hovor. „Kde bych asi tak byl? Před učebnou baletu, jako vždy," Sherlock ještě jednou protočí oči, ale pak ukončí hovor a schová telefon.

„Musím jít, bratr na mě čeká před školou."

„Tak jo," přikývne John. „A nezapomeň příští týden," dodá směrem k utíkajícímu klukovi.

Odpovědí mu je jen jedno mávnutí ruky, než Sherlock zmizí za rohem.

A pak Johnovi nezbývá nic jiného, než se vrátit na lavičku před sálem a čekat.

V Británii je možné řídit auta už od sedmnácti, kdyby se někdo divil...