„Sherlocku, prosím."

John překvapeně vzhlédl. Takhle unaveného a vyřízeného Mycrofta ještě nezažil. Sherlockův bratr seděl v křesle, jednou rukou přidržoval šálek čaje položený na koleni a druhou si mnul opuchlé a zarudlé oči.

Sherlock si odfrkl. „Ale prosím tě. Že by sis ty s něčím nevěděl rady?" Nabídl mu talířek. „Co kdyby sis na cestu ven dal sušenku? Tvé sako ještě další kilo a půl snese. Dvě, pokud zatáhneš břicho."

Zvedl obočí. Mycroftovo sako opravdu vypadalo trochu napnutě, ale Sherlock si podobné poznámky většinou šetřil na slovní přestřelky.

Dotyčný odložil šálek na stolek, vstal a narovnal si klopy. „Jestli to vidíš takhle." Položil na konferenční stolek papírovou složku a vzal si od Sherlocka celý talířek. „Uvidíme se za tři týdny. Nezapomeň koupit tátovi dárek. Johne," rozloučil se kývnutím, a i se všemi sušenkami odešel.

Sherlock přešel k oknu a skrz žaluzie se díval na ulici. Na moment mu osvětlila tvář světla auta.

John sáhl po deskách a pohodlněji se usadil. Otevřel je. Bylo tam několik fotek ženy ve středním věku. Kromě těch, kde byla zhruba jako dvacetiletá v mikině nebo v pracovní uniformě z obchodu, měla všude ten samý tmavě modrý byznysový kostýmek a šedivé tenisky. Někde měla rozcuchaný blond drdol a později ve výslechové místnosti rozpuštěné vlasy. Barvené. Byly tam i záběry z naprosto zdemolované laboratoře a skeny dokladů. Odsunul fotky stranou a přečetl si přiloženou zprávu. Informace v ní nedávaly žádný smysl.

Jméno Rose Tylerová, věk odhadem třicet osm, žádné záznamy, žádná shoda otisků. Datum narození před dvaceti čtyřmi lety, datum úmrtí před šesti lety. U sebe měla svazek klíčů, peněženku a zvláštní, moderně vypadající mobilní telefon. Zatknuta za vloupání do vysoce střežené vědecké budovy.

Na deskách byla klopa a v ní USB disk. Zasunul ho do notebooku a klikl na první video.

V přehrávači se spustil záznam z výslechové místnosti. Paní Tylerová seděla s rovnými zády a na stole měla položené spoutané ruce. Těsně nad ní stál nakloněný vyšetřovatel. Podle jeho popuzeného výrazu výslech už nějakou dobu probíhal.

„Jak jste se dostala dovnitř? Co jste chtěla ukrást?"

Usmála se na něj. „Mohla bych, prosím, mluvit s někým ze zvláštního oddělení? Neobvyklé případy? Vědecké? Mysteriózní? Vesmírné?"

Vyšetřovatel bouchl pěstí do stolu. John jí musel přiznat, že sebou ani netrhla. „Nedělejte si ze mě legraci, paní Tylerová! Jestli je to tedy vaše jméno. Kdo jste? Jak to, že o vás nikde není ani čárka?"

Zamrkala a zvedla obočí. „Ani čárka? Chcete říct, že tu vůbec neexistuju?"

Sherlock si stoupl za Johnovo křeslo a opřel se o opěradlo.

Vyšetřovatel na obrazovce přikývl. „Přesně tak. Za posledních šest let nic. A předtím? Úmrtní oznámení. Kde jste byla? Proč jste falšovala dvou smrt? A kdo vám pomohl dostat se dovnitř?"

Povzdechla si. „Tak znovu. Nikdo mi nepomohl dostat se dovnitř. Objevila jsem se tam. Nemáte náhodou záznam z kamery?"

Zahýbal čelistí. „Vypadly. Na tři minuty. A když naskočily, ležela jste ve zdemolovaný laboratoři vy. Do který se nikdo nepovolaný nedostane."

„Co kdybyste zavolali nějakého odborníka na super zvláštní divné úkazy? Nemáte Torchwood, Akta-X, nějakého specialistu na telefonu? Nebo v modré policejní budce?" zavtipkovala.

Vyšetřovatel vybuchl. „Nedělejte si ze mě srandu, sakra! S kým spolupracujete?!"

Otevřely se dveře a dovnitř vešel známý, světlovlasý detektiv.

„Mulbery, dejte si pauzu, vezmu to za vás."

Stávající vyšetřovatel se nadechl, aby mu odpověděl.

„Rozkazy ze shora. Jdi si dát pauzu, Betty přinesla koláč."

„Fajn!" Vypochodoval ven a třískl za sebou dveřmi.

„Promiňte, naše práce je občas pěkně stresující, slečno Tylerová. Jsem inspektor Greg Lestrade. Přinesl jsem vám kávu." Usmál se na ni.

Usmála se na něj zpět. „Moc mě těší. A je to paní Tylerová. Podala bych vám ruku, ale..." Zvedla spoutané ruce.

Lestrade se zasmál a položil tácek s dvěma kávami ze Starbucks. „Sladíte? Mléko?"

„Sladím, dva cukry prosím."

Přikývl a vytáhl z kapsy pytlíčky a kalíšky s mlékem. Zatímco jim připravoval nápoje, pokračoval: „Není moc časté, aby se Jonathan tak rozčílil, co jste mu řekla?"

Pokrčila rameny. „Někteří lidé reagují na neobvyklé vztekem. Je to přirozená reakce. Stalo se vám někdy něco takového?"

„Ano," přikývl a posunul k ní kelímek. „Mluvil jsem s mrtvým člověkem, málem jsem ho prohodil oknem."

Za Johnem Sherlock zafrkal. „Leda ve snu."

John se pousmál ale neodtrhl oči od obrazovky.

„Na poprvé to není příjemné, to připouštím. Máte míchátko?"

„Ano, tady." Podal jí dřevěnou špejli.

„Děkuju." Natáhla se pro míchátko oběma rukama a když se jejich prsty dotkly, usmála se ještě víc, tentokrát se špičkou jazyka mezi zuby. „Co se s ním stalo?"

Lestrade si odkašlal. „Promiňte?"

Naklonila se blíž. „S tím mluvícím mrtvým. Co se s ním stalo?"

„Je dobrá," zamumlal John a Sherlock souhlasně zamručel.

Promnul si zátylek a uhnul pohledem stranou. „Nic. Nebyl nakonec tak mrtvý. Zase s námi spolupracuje."

Skoro až zklamaně se opřela zpět. „To je dobře. Kdo by se postaral o takový případ?"

Zasmál se. „Přesně. Nechtěl bych být na jeho místě."

Zasmála se taky a zamíchala si kávu. „A kdo by se teda běžně postaral o takový případ? Mluvící mrtvý?"

Lestrade na ni zůstal zírat. „To, to nevím."

„Asi nějaké zvláštní oddělení, že? Nebo alespoň specialista."

„Specialista?"

Pokrčila rameny. „Zdá se mi nepravděpodobné, aby v celé Británii nebo na celé Zemi nebyl jediný specialista na unikátní případy. Měla jsem…" odmlčela se.

„Ano?" pobídl ji.

Zhluboka se nadechla a vykulila na něj modré oči. „Měla jsem jen pocit, že by to tak mělo být. Někoho takového byste měli mít, ne?"

Napil se kávy a odkašlal si. „Paní Tylerová."

„Rose," opravila ho s odzbrojujícím úsměvem.

„Rose," vydechl. „Co jste dělala v laboratoři D-Techu?"

„D-Techu? Co se stalo s A-Tech, B-Tech a C-Tech?"

Zamrkal.

Zavrtěla hlavou. „Jen žert." Chytla kelímek do obou rukou a se zavřenýma očima si k němu přičichla. „Tahle káva voní dobře," vydechla a usmála se na něj. „Děkuju."

„Rose? Co jste dělala v D-Techu? Jak jste se tam dostala?"

Podívala se na něj a najednou byla naprosto vážná. „Inspektore Gregu, přísahám vám, že jsem neměla ani ponětí, že jsem se objevila v ostře hlídaných laboratořích D-Techu s nejvyšším stupněm ochrany."

„A jak jste se tam tedy dostala?"

Povzdechla si a smutně sklopila hlavou. „Stejně mi neuvěříte."

„Zkuste mě."

S klapnutím položila kelímek zpět na stůl a předklonila se. „Objevila jsem se tam. Vedl tam druhý konec mostu spojující paralelní světy. Pravděpodobně měl něco společného s tamními experimenty. Nebyla jsem tam úmyslně."

Zasmál se.

Zvedla obočí.

„Tomu mám podle vás věřit?"

Pokrčila rameny. „Váš kolega se rozčílil. Vy se smějete. Někdo jiný by se konečně začal správně ptát. A s někým takovým se budu bavit dál. Nemusí to být člověk, nejsem vybíravá."

„To vám sem máme poslat psa?"

Pokusila se založit si spoutané ruce na hrudi, ale nakonec je jen položila na břicho. „Jestli umí komunikovat a rozumí teorii paralelních vesmírů, sem s ním."

Lestrade si odfrkl, zvedl se a odešel. Dveřmi nepráskl.

Posunula kelímek doprostřed stolu. Ani jednou se z něj nenapila.

Video skončilo a John pustil další.

Tentokrát naproti ní seděl Mycroft. Ona ležela na stole, obličej jí zakrývaly vlasy. Mycroft si odkašlal, ona se zavrtěla a se zívnutím se posadila.

„Dobré ráno," pozdravil ji.

Rozespale se na něj usmála a zvedla si ruce k obličeji. „Dobré." Utřela se pod očima. „Nemám rozmazanou řasenku?"

„Nemusíte si dělat starost," uklidnil ji a stiskl rty.

„To je dobře." Zakryla si ústa rukama a znovu zívla. „Rose Tylerová, těší mě. Podala bych vám ruku, ale..." Tentokrát ruce jen nechala spadnout na stůl-

„Ale není to zrovna praktické, nebojte, chápu to. Vychladla vám káva."

„Ano, to se s horkými nápoji stává. Bohužel. Taky se často probouzíte spoutaný na neobvyklých místech?"

John se pousmál.

Mycroft ji pozoroval. „Ne, obvykle ne. A vy?"

Pokrčila rameny a zase zívla. „Když na to přijde." Promnula si zápěstí. „Tahle pouta ale nejsou zrovna dvakrát příjemná. Jiná byste neměli?"

„A jaká byste si představovala?"

Usmála se na něj a jedním okem mrkla. „Vy jste můj odborník?"

„Promiňte?"

„Můj odborník. Prosila jsem Grega, aby za mnou poslal odborníka."

Na uchu Johna zašimral Sherlockův dech, když se naklonil blíž. John pomalu vydechl a bez hnutí se dál díval na video.

„S Gregem jsem nemluvil," řekl pomalu.

Pokývala hlavou. „Aha. A co tady tedy děláte?"

„Přišel jsem si promluvit."

Zase se usmála. „Tak to jste na správném místě. Jsem celkem dobrou posluchačkou."

Posunul k ní desky a ona je zvědavě otevřela. Vzala jediný list papíru, přeletěla ho očima a otočila ho.

„Víc jsme toho o vás nezjistili. Jak je to možné?"

Přejela po papíru prstem. „Jméno. Příjmení. Datum narození." Zvedla obočí. „Datum úmrtí. Příčina úmrtí… Mozková příhoda? Zajímavé. Bydliště. Dvakrát čísla občanského průkazu, řidičáku, kreditních a věrnostních karet. Místo zaměstnání před šesti lety. Aktuální zaměstnání s velkým křížkem vedle. Toho opravdu není moc. Máte to z mé peněženky?"

Mycroft přikývl.

„A co dodatečné zjistitelné informace?" zvedla obočí.

„Vaše zaměstnání neexistuje. Žádné nemocnice nemají záznamy mladší šesti let. Dokud jste se neobjevila v D-Techu, nikdo nevěděl, že jste naživu. Jediní lidé, se kterým bychom vás mohli spojit jsou Peter a Olivie Tylerovi. Oba ale trvají na tom, že jste zemřela. Před šesti lety."

„A co tím naznačujete?"

„Jaký důvod by měla dcera bývalého zaměstnance D-Techu, aby se vloupala do jejich nejtajnějších prostor?"

„Dcera, o které ani nevěděl, že existuje? To na motiv nestačí. Kdo je Olivie?" zeptala se obezřetně.

Mycroft stiskl rty a chvíli ji pozoroval. „Pan Tyler měl před téměř pětadvaceti lety vztah s jistou Jacqueline, rozenou Prentice. Rozvedli se. Měli vás ve střídavé péči. Vyhledali jsme si ji a hádejte co? Zemřela. Autonehoda. Dva roky po vaší údajné smrti. A Olivii a vašemu otci jste v osmi letech byla za družičku."

Chvíli na něj zírala, ale pak zamrkala, nakrčila nos a odfrkla si. „Vaříte z vody, pane. Mně je už přes třicet. A kvůli čemu bych tam asi tak byla? Kvůli pomstě? Za co? To už byste mě mohli rovnou označit za robota nebo bytost z vesmíru a byli byste od pravdy stejně daleko."

Promnul si oči. „Paní Tylerová, nežertuji."

„Pane drahé sako, já také ne. Strávila jsem hodiny v téhle nepohodlné místnosti, mám had, jsem unavená, ještě pořád se mi houpe žaludek a mám z migrénu z toho skoku, a to ani nemluvím o své menstruaci. A ještě pořád mě všechny svaly v těle bolí. Takže bych víc než kdy jindy, uvítala, kdyby mě konečně někdo začal brát vážně. Vzkažte prosím svým vedoucím, že dokud sem nepřijde specialista na unikátní případy jako je ten můj, nebo jako jsou roboti, věda, vesmír, démoni, superlidi či něco podobného, nebudu s nikým mluvit. A mám právo na právníka i humánní podmínky při mém zadržení, jako je sprcha, lůžko, hygienické potřeby a jídlo. Postarejte se, prosím, o to."

Johnovi to neznělo jako prosba a podle toho, jak se Mycroft narovnal, jemu také ne.

„Paní Tylerová –"

„To bude vše," řekla pevně a zabodla do něj pohled.

Po chvilce vzájemného provrtávání pohledů si Mycroft povzdechl a odešel.

Video skončilo.

„No, co si o tom myslíš?" zeptal se John a otočil se. „Sherlocku?" Povzdechl si. „Sherlocku?!"

Uslyšel šramocení v ložnici. Šel tam a našel Sherlocka, jak se prohrabuje knihovnou. Zrovna odhodil další z knih.

„Sherlocku?"

„Kde je ta Greenova kniha?"

„Jaká?"

„Struktura vesmíru!"

Rozhlédl se po rozbordelené místnosti. „Jak vypadá?"

„Modrá!"

Zavrtěl hlavou. „Jdu se po ní podívat do obýváku."

Nakonec ji po dvaceti minutách hledání našel pod nohou rozbité komody v předsíni. Byla bílá s modrou vlnovkou uprostřed. „Mám ji!"

„Výborně! Ukaž!" Vzal si ji a začal s ní listovat. Pak text rychle přelétl očima. Kývl si pro sebe a popadl kabát a vydal se ze schodů dolů. „Paní Hudsonová, odcházíme!"

„Dobře Sherlocku, váš bratr odešel s mým talířkem. Potřebuju ho zpátky, patří do sady, víte? Sherlocku?!"

„Ano paní Hudsonová!" zavolal a pak už bylo jen slyšet klapnutí dveří.

John si povzdechl a se zavrtěním hlavy doběhl k oknu. Otevřel ho, vyklonil se a křikl na postavu čekající na chodníku: „Sherlocku!"

Sherlock překvapeně vzhlédl. „Johne, ty nejdeš?"

„Jdu. Ale počkej na mě."

„Tak si ale pospěš, taxi tu bude hned. A vezmi si tašku!"

Se zaklením zaklapl okno, pozhasínal všude po bytě, popadl bundu a brašnu s nejzákladnější lékárničkou a vybavením, zamkl a vyběhl za Sherlockem ven.

„Nemohl jsi na mě počkat uvnitř?"

„Není času nazbyt, Johne. Paralelní vesmíry. Takový báječný případ!" Chytil ho za paže a zašklebil se na něj úsměvem od ucha k uchu.

„Takže ty tomu věříš?"

„Samozřejmě! Co jiného by to bylo?"

John na něj chvilku zíral, a pak jen zavrtěl hlavou. „Ať je to cokoliv, ty na to přijdeš."

Sherlock se na něj usmál. „Samozřejmě! Jen počkej a uvidíš!"

Taxi přijelo a oni nastoupili.

„Kam to bude?" zeptal se taxikář.

„Scotland Yard."

„Ano, pane Holmesi."

Johna ani nepřekvapilo, že ho taxikář znal. Nad jeho teorií ale nakrčil obočí. „Ale jak by to bylo možné?"

„Špatné otázky, Johne, špatné otázky!"

„Co tím myslíš?"

Nadšeně se na něj podíval. „Co říkala, Johne? Všichni se na ně ptají. Co dělala v laboratořích, kdo je. Jak je to možné, to k tomu taky patří."

„Tak co je správná otázka?"

„Proč!"

„Proč?"

„Proč zrovna laboratoře, proč zrovna ona?"

„Proč tento vesmír?" zkusil to taky.

Zazubil se. „Přesně! No nemáme to úžasný den?"

Pousmál se. „Jediné, co chybí k dokonalosti, je pěkná vražda."

Sherlock přikývl. „Nebo únos."

„Nebo únos," souhlasil John a s úsměvem se podíval z okna na podzimní ulice Londýna.

Když dojeli na Scotland Yard, Donovanová je s kyselým výrazem odvedla k Dimmockovi.

„Sherlock Holmes! Přišel jste se podívat na naši Záhadnou blondýnu? Johne, klidně to použijte na váš blog."

Sherlock přikývl. „Očividně."

Dimmock je vedl chodbou k celám. „Uvidíme, na co přijdete. Všechny nás zajímá, jak se do těch laboratoří dostala."

„To je přeci jasné."

Inspektor se zarazil. „Opravdu?"

„Ano. Řekla vám to."

„Vážně?"

„Ano."

Vešli do místnosti s celami. Sherlock přešel k jedněm mřížím. „Dobrý večer."

„Dobrý," odpověděl jasný hlas.

John si stoupl vedle něj a podíval se dovnitř. Paní Tylerová seděla na tenké matraci ve vyfasovaných šedivých teplákách a v mikině s logem Scotland Yardu. V rukou držela založený paperback.

„Jmenuji se Sherlock Holmes a to je můj kolega, doktor John Watson, těší mě." Natáhl skrz mříže ruku.

John na ni kývl.

S pootevřenou pusou přeskakovala pohledem z jednoho na druhého a pak zpátky. Pak zatřásla hlavou, vyskočila na nohy a svižně přešla k nim. Zářivě se na ně usmála. „Ani nevíte, jak moc těší mě. Sherlocku Holmesi. Jsem Rose Tylerová." Přijala Sherlockovu ruku.

Pomalu s ní zatřásl. „Mám spoustu otázek, paní Tylerová."

Zazubila se se špičkou jazyka. „Tak se ptejte, pane Holmesi."

„Inspektore Dimmocku, omluvíte nás?" zeptal se Sherlock, aniž by z ní spustil oči.

„Jistě," přikývl a odešel.

Klaply dveře a bylo ticho. Sherlock s paní Tylerovou se pozorovali a stále se drželi za ruce.

John polkl. Nakonec ten souboj vůlí přerušil: „Proč tento vesmír?"

Tylerová přejela pohledem k Johnovi a pustila Sherlocka. „Exploze a oslabená stěna reality na jednom konci a narušená nebo snad pootevřená realita na konci druhém. Vytvořil se most. Nejspíš."

„A vy jste prošla, protože jste neměla co ztratit," prohlásil Sherlock jako fakt.

Překvapeně zvedla obočí. „Dalo by se to tak říct. Skutečně děláte čest svému jménu, že, pane Holmesi?"

„Potkala jste mého bratra, úsudek jste si udělala," odtušil.

Neurčitě pokývala hlavou.

„Proč ale ten kostýmek?" zeptal se John. „Proč jste neměla praktičtější vybavení?"

„Protože neměla čas. Byla to nehoda," řekl Sherlock.

I když to nebyla otázka, přikývla.

Podal Johnovi klíče od cel. „Mohl bys ji prosím prohlédnout?"

Vzal si je a se zdviženým obočím je zvedl. „Vážně?"

To už Sherlock něco vyťukával do mobilu. „Nemají je všude povalovat."

John zavrtěl hlavou, povzdechl si a odemkl zámek. „Jestli mě zabije nebo použije jako rukojmí, mám to u tebe," poznamenal a vešel dovnitř.

Paní Tylerové zacukal koutek. „Budu se chovat slušně, slibuju."

Znovu si povzdechl. „Sedněte si, prosím."

Poslechla ho a sedla si zpět na postel. Sherlock přešel k nim do cely.

„Bolí vás něco?"

Přikývla. „Pravý kotník, levý bok, záda, levá paže a hlava."

Otevřel brašnu, natáhl si rukavice a popadl baterku. Posvítil jí do očí. Pravá zornička byla rozšířená. „Máte otřes mozku."

„Ano, to řekl i doktor."

„Vyšetřili vás?"

„Našli ji v bezvědomí v laboratoři. Jistěže. Pokračuj Johne."

„Jestli ale… fajn," povzdechl si. „Prohmatám vám hlavu, ano?"

Našel jednu bouli a když se jí dotkl, sykla. „Promiňte," zamumlal.

„V pořádku. Mohl byste se mi podívat na záda?"

„Samozřejmě."

Lehla si a opatrně si vyhrnula tričko. Sykl. Její záda byly jednou velkou, modrožlutou modřinou, kterou z části zakrývala bílo modrá sportovní podprsenka. Nejspíš taky erární.

„Byla jste zády k explozi," pronesl Sherlock, než se vrátil ke svému mobilu.

„Nebyla." Sykla, když se John dotkl citlivějšího místa.

„Exploze? Nejsou tu žádné spáleniny," zamračil se John.

„Díky bohu," poznamenala paní Tylerová. „Myslím, že mě rázová vlna prohodila stěnou vesmíru dřív, než se ke mně stihly dostat plameny," vysvětlila a potom zdůraznila: „Šla jsem skrz zády. Nebyl to zrovna hladký průchod."

„Potřeboval bych vidět váš hrudník."

„Dobře." Otočila se na záda.

Prohmatal jí žebra co nejjemněji to šlo. Občas sykla, ale naštěstí je měla jen pohmožděné.

„Jak to, že jste si nic nezlomila?" zeptal se jí.

Pokusila se vleže pokrčit rameny. „Štěstí. Vždycky jsem ho měla spoustu."

„Výborně," prohlásil Sherlock. „Co víte o D-Techu?"

Našpulila pusu. „Nic."

„Přesto jste se dostala do jejich laboratoře a ne jiné. Proč?"

„Asi tam dělali něco, co neměli. Vesmír na takové věci moc rád reaguje."

„Vesmír má vědomí?" zeptal se John, zatímco jí kontroloval profesionálně obvázaný kotník.

„To je skoro jako se zeptat, jestli věříte v Boha."

„A vy v něj věříte?" zeptal se Sherlock a vzhlédl od mobilu, do kterého pořád něco psal.

Posadila se. „Každá kultura má systém, ve který věří. Někdy je to bůh, jindy televize. Logika nebo válka. Pro někoho to je poslání, pro jiné smysl života." Na chvíli se odmlčela, a pak pokračovala: „Setkání s bohem může být to nejbolestivější, co uděláte."

„Proč?" zeptal se John.

Smutně se usmála. „Protože nic nebolí tak, jako ztráta iluzí. A nic je nezničí tak, jako když vidíte boha dýchat, cítit nebo krvácet."

„To mi připomíná, prst prosím."

Podala mu ho a on do něj píchl. Pak nechal kapku krve vsáknout do testovacího papírku.

„Nemusíte se bát. Jsem očkovaná na všechno."

John se pousmál. „Jistota je jistota." Zkontroloval papírek. „Žádné alarmující hodnoty bílkovin. Na to, jak jste pobouchaná, jste neuvěřitelně fit, paní Tylerová."

„Rose, říkejte mi Rose."

„V tom případě jsem John," usmál se a nabídl jí ruku. Potřásla si s ním.

„Jestli jste skončili, odcházíme," houkl na ně Sherlock, který už na tom odchodu byl.

„Tak se mějte," zavolala na něj Rose a zamávala.

Sherlock se otočil. „Vy jdete s námi."

„Jdu?" zamrkala.

„Ano. Jste propuštěna. Jsou tam nějaké nedůležité podmínky, ale ano."

„Jaké podmínky?"

„Zůstat v Londýně, v podstatě."

„V podstatě?"

„Ano."

„Tak dobře," pokrčila rameny. „Darovanýmu koni na zuby nekoukej. Jestli mě ale zabijete nebo strčíte do sklepa, budu vás chodit strašit."

Bez komplikací prošli Scotland Yardem, venku si odchytili taxík a dojeli až na Baker Street. Cestou se Rose vyptávala na nejrůznější fakta o jejich světě. Jestli mají královnu, kdo je jejich premiér, jaký je rok, jestli měli nějaké mezinárodní problémy, kdo vyhrál druhou světovou, jestli už navázali kontakt s vesmírem nebo jak jsou na tom s vývojem robotů a s léčbou rakoviny. Občas se podívala z okna, jako by něco hledala na obloze nebo se usmála při pohledu na londýnský autobus či vstup do metra.

„Budete bydlet v Johnově pokoji, hotel nepřichází v úvahu."

„Proč ne?"

„Podmínky," zasmušile pronesl Sherlock a odemkl dveře.

Vešli do tmavé chodby a následovali ho po schodech nahoru.

„Sherlocku!" zastavil je ženský hlas.

„Ano, paní Hudsonová?" zavolal ze schodiště dolů.

„Byli tu nějací lidé, vrátili mi talířek a přinesli spoustu tašek!"

„Výborně, děkujeme, paní Hudsonová!" zavolal a vyběhl nahoru.

John zakroutil hlavou. „Paní Hudsonová, toto je Rose Tylerová. Rose, to je paní Hudsonová, naše domácí. Rose u nás na nějakou dobu zůstane."

Paní Hudsonová přikývla. „Jste jejich přítelkyně, drahoušku? Nebo vám snad pomáhají s případem?"

Rose se na ni usmála. „Tak od každého trochu."

„Dobře, kdybyste někdy něco potřebovala, přijďte za mnou. Chlapci dovedou někdy jednoho rozčílit a u mě budete na šálek čaje vždycky vítána."

„Děkuju, paní Hudsonová. Budu si to pamatovat."

Vyšli nahoru do bytu. Sherlock seděl v křesle, Johnův notebook na klíně. Když to John viděl, jen zakroutil hlavou a přešel k taškám postaveným uprostřed obýváku. Ve dvou z nich bylo jídlo a ve třech dámské oblečení a další věci. Rose stála vedle krbu a se zájmem si prohlížela celý byt.

„Kuchyň je támhle. Pozor na ledničku, občas tam jsou experimenty. Nelekněte se a nic nevyhazujte," upozornil ji. „Jestli je to plesnivé, nemusí to znamenat, že je to na vyhození. A nechcete ve čtyři ráno prohledávat popelnici a hledat jeden kelímek se vzorkem masa. Věřte mi."

Zacukal jí koutek. „Budu na to pamatovat."

„Koupelna je tam, záchod tamhle." Popadl tři tašky a rozešel se ke svému pokoji. „Můj pokoj je tudy." Vyšel po schodech nahoru. „Je tam nepořádek, nečekal jsem hosty. Vyměním vám povlečení a přinesu čisté ručníky."

„Děkuju."

Otevřel dveře a pustil ji dovnitř. Položil tašky na podlahu a začal rychle sbírat a uklízet rozházené věci.

„Můžu vám pomoct?"

John se rozhlédl a rozpačitě navrhl: „Můžete převléct postel. Podám vám povlečení."

„Dobře." Přešla k posteli a začala svlékat peřinu.

Ze skříně vyndal čistý bleděmodrý set a položil ho na kraj postele. „Tady to máte. Ukažte," vzal od ní povlak na peřinu a hodil ho na zem. Naházel na něj všechno napůl špinavé oblečení. Pak přešel k oknu, otevřel ho a začal rovnat knihy a papíry na stole.

„Pomůžete mi, Johne?" zeptala se ho Rose a zvedla prostěradlo.

Rychle k ní přiskočil a vzal si dva rohy. Společně ho natáhli na postel.

„Míváte často hosty, jako jsem já?"

Zavrtěl hlavou. „Ani ne."

„A kde budete spát?"

„Na gauči dole v obýváku. Je celkem pohodlný."

„Omlouvám se."

„To je v pohodě," řekl a pokrčil rameny. „Musí to být důležité. Sherlock by tu jen tak někoho nenechal."

Uslyšeli klapnout dveře.

Rose se zamračila. „Co to bylo?"

Pokrčil rameny. „Odešel."

„Jen tak?"

„Jo. To on dělá. Jestli bude něco chtít, pošle zprávu."

„Asi to s ním není lehké, že?" zeptala se, zatímco strkala ruce do povlaku na peřinu.

Zasmál se. „Co vás napadá. Aspoň se člověk nenudí."

Zasmála se taky. „Jo, to je pravda. To se člověk opravdu nenudí. Kdo sem přivezl ty tašky?"

„Asi Mycroftovi lidé. To je Sherlockův bratr, potkala jste ho."

Zamyslela se. „Drahý oblek, kulatá hlava?"

Usmál se. „Jo, to je on."

„Díky němu mě pustili?"

„A díky Sherlockovi," připomněl jí. „Na něčem se domluvili." Přešel k šuplíku a vyndal z něj všechna trička a košile.

Přetáhla povlak přes peřinu a zapnula knoflíky. „Na čem?"

Pokrčil rameny a vyprázdnil i druhý šuplík, tentokrát se svetry a vestami. Všechno položil na podlahu vedle. Pak pro to najde místo. „To nevím, můžete se ho zeptat. Asi, že na vás dá pozor, nebo něco takového. Tyhle šuplíky si nechte."

„Takže mě hlídáte?" Její tón zněl najednou ostře.

„Jestli jo, tak ne moc dobře. On zmizel a vy mě můžete kdykoliv přeprat, nebo vylézt oknem. Nebo odejít hlavními dveřmi. Nikdo vás tu nedrží."

„Spoléháte na to, že nemám kam jít."

Otevřel vysokou skříň a posunul svoje věci na stranu. „A máte? Jestli máte lepší místo, kde zůstat a kde budete v bezpečí, jen do toho. Tady mám pověšené věci, jsou tu nějaká volná ramínka ale kdybyste potřebovala další, klidně něco sundejte nebo tak nějak."

„Vám nevadí, že jsem u vás v pokoji?"

Zvedl obočí. „Byla byste raději na gauči?"

„Ale Sherlock mi dal váš pokoj, aniž by se vás zeptal!" nedala se.

„Jo, to je celý on. Zvyknete si na něj." Povzdychl si a popadl velký balík s povlečením a špinavým prádlem. „Hned budu zpátky a přinesu vám ty ručníky."

Promnula si prsty. „Děkuju."

Usmál se na ni. „Za málo. A vítejte v našem světě."

„Takže mi věříte?"

Podíval se na ni. Hrála si se snubním prstenem a bradu měla bojovně zdviženou. „Ještě pořád se mi to zdá jako z nějakého filmu. Ale Sherlock vám věří. Mně jde hlavně o to, abyste byla v pořádku."

„Tak dobře. Děkuju za vaši laskavost."

Kývl. „Přinesu vám ty ručníky a pak projdu zásoby a zjistím, co bychom si mohli dát k večeři. Jestli teda nemáte chuť si něco objednat?"

Zavrtěla hlavou. „To, co budete chtít vy, Johne, nedělejte si se mnou starost."

„Dobře." Na schodech se otočil a křikl: „Čaj si dáte?!"

„Samozřejmě!"

S úsměvem sešel od kuchyně. Mycroftovi lidé vědí, jak udělat nákup, to jim musel přiznat. Objevil dokonce i hotová jídla z gurmánské restaurace, která stačilo jen ohřát. Postavil na čaj, našel čisté hrnky i talíře a uklidil stolek v obýváku. Stůl v kuchyni byl plný různých Sherlockových projektů a jeho úklid vzdal dopředu. Našel v jedné komodě čisté ručníky, přelil vařící se vodu do hrnku a odnesl to nahoru.

U dveří se zastavil a rukou s ručníky zaklepal.

„Dále!"

Otevřel dveře a usmál se na Rose stojící u skříně s kabátem na ramínku v ruce. „Nesu čaj a ručníky."

Přiskočila k němu a vzala si je od něj. Položila je na postel. „Děkuju. Vážně si všeho moc cením."

„Za málo." Přešel ke stolu, kde položil hrnek a otevřel dřevěnou krabičku s cukry a s kalíšky mléka. „Nedovedu si ani představit, jaký to musí být. Objevit se na novém světě…"

Pokrčila rameny a smutně se usmála. „Zvyknete si. A když máte pomoc, je to znatelně lehčí."

„Takže to pro vás není nic nového?" Zvedl obočí, nabídl jí krabičku a ona si vzala mléko a dva cukry.

„Děkuju. Ne tak nové, jak bych ráda. Jen je škoda, že jsem skončila zrovna tady. Bez urážky."

„V pořádku. Chápu, že Baker Street nemusí být zrovna žádoucí. Ještě pro jistotu zkontroluju koupelnu, ale Sherlockovi se daří držet většinu pokusů mimo. Občas je něco naložené ve vaně, ale sprchový kout bývá bezpečný."

Zasmála se. „To jsem nemyslela. A pokusy se někde dělat musí. Myslela jsem tenhle vesmír."

„Něco vám tu nesedí?"

Povzdychla si a zamíchala si čaj. „Zatím to tu vypadá dobře. I když si ještě musím ověřit pár věcí. Máte počítač nebo něco, s čím můžu rychle zjistit informace?"

„Ano, můžete si půjčit můj notebook, založím vám účet, můžete si ho potom zaheslovat."

„Děkuju." Zafoukala do hrnku a opatrně upila.

Chvíli nerozhodně postával. „Můžu mít otázku?"

„Jistě."

„Jaké to tam bylo? Jaký je jiný vesmír?"

Sedla si na postel a zamyšleně našpulila rty. „V jednom byla premiérkou Harriet Johnsonová a každou chvíli jsme řešili invazi z vesmíru. Nejvíc nám zavařili Dálekové nebo Cybermeni. Obojí jsou dost nebezpečné plechovky. Měli jsme telefony, auta, počítače. Hromadnou dopravou byly autobusy, podzemka a taxíky. Na dálku vlaky a letadla. Do vesmíru se létalo raketami, ale ještě jsme žádnou vyspělou civilizaci tímto způsobem nepotkali."

„Až na ty invaze to zní dost podobně. A řekla jste v jednom?"

„Ano, v tom druhém byla technika vyspělejší. Cestovali jsme hodně pomocí vzducholodí. Královna umřela v devadesátých letech a králem byl její syn a pak první vnuk. Vesmír nás moc nekontaktoval a naše objevy ještě nebyly úspěšné. Soustředili jsme se hlavně na technologický výzkum. Ale měli jsme superhrdiny," řekla spiklenecky s úsměvem.

Zavrtěl hlavou. „Superhrdinové, vzducholodě, královna… Takže tohle je váš třetí svět?"

„Ano."

„Jak se dostanete zpátky?"

Povzdechla si. „Nedostanu." Chvíli přemýšlela, a pak pokračovala: „Najdu si práci a snad se mi podaří zařídit si všechny potřebné doklady… Tohle je teď můj domov."

Johnovi měl pocit, že se snaží přesvědčit sama sebe. „Jen tak? Ani to nezkusíte?"

„A jak?!" zvýšila nepatrně hlas. „Každý přesun může způsobit kolaps vesmíru. Buď tohohle, nebo tamtoho, nebo všech v dosahu. Riskovat to nebudu." Nadechla se a zamrkala. „Nemůžu," řekla slaběji.

„To je mi líto."

Zase se napila a napřímila se. „Mně taky. Ale co se dá dělat."

„A co… Ne, omlouvám se. Není to moje věc."

Pousmála se. „Co vás zajímá? Jen do toho. Palte."

„Co vaše rodina?" zeptal se nakonec.

Stiskla rty. „Jsem pro ně mrtvá. Tu explozi nemohl nikdo přežít."

„To mě mrzí."

Protočila prstýnek na prstě. „To je v pořádku. Stihla jsem se s nimi rozloučit. Víte," suše se zasmála. „Byla to taková ta ukázková situace s odpočítáváním. Jeden člověk musel zůstat a umožnit bezpečnou evakuaci ostatních. Ale aspoň jsem měla dost času na rychlý hovor domů." Zamyšleně dál kroutila prstýnkem.

Zatřásl hlavou a odkašlal si. „Rozumím. Půjdu ohřát to jídlo, máte hlad?"

Podívala se na něj. „Ano. Dám si to moc ráda."

Přikývl. „Bude to rychle. Povečeříme dole?"

Usmála se. „Hned tam budu."

Dole rychle připravil jídlo a položil ho na stolek v obýváku. Pak vzal notebook a založil Rose účet bez hesla.

„Voní to dobře."

„Poděkoval bych ale jen jsem to ohřál," usmál se na ni a odložil ho stranou. „Účet máte hotový, ale musím vás varovat, Sherlock považuje hesla za výzvu, takže s nimi opatrně. A přestože máme přesměrování a ochranu VPN, naše činnost na internetu je soukromá leda tak ve snu."

Usmála se. „Děkuju za upozornění. Proč vás tak sledují?"

Pokrčil rameny a chopil se příboru. „Jde to ruku v ruku se Sherlockovou prací. A povahou. A výzkumy."

„A co vlastně dělá?"

Rozkrojil rybu. „Je to detektiv konzultant. V podstatě si to nakráčí doprostřed místa činu, rozhlédne se a vyřeší případ."

„To mi někoho připomíná."

„Vážně?"

„Ano. Ze setkání s vámi dvěma by byl nadšený."

„Opravdu?"

„Ano, byl váš velký fanoušek." Zase si protočila prstýnek na prstu.

„Třeba Sherlock přijde na způsob, jak vás dostat zpátky?"

Zavrtěla hlavou. „Příliš nebezpečné. Navíc, můj manžel před čtyřmi lety zemřel."

Polkl. „Upřímnou soustrast."

„Děkuju. Degenerativní onemocnění."

Sykl. „To je mi líto. Co přesně?"

„Doktoři to nikdy nezjistili. Prostě všechno přestalo fungovat."

„Velmi mě to mrzí." Připadalo mu, že to říká pořád.

Pokrčila rameny. „Měli jsme spolu víc času, než jsem mohla doufat. A co vy Johne? Máte rodinu? Už znám Sherlockova bratra."

„Mám sestru, Harry."

„Harry? Krásné jméno. Připomíná mi jednoho čaroděje," zavtipkovala a dala si kousek mrkve.

Zasmál se. „Moc to před ní nezmiňujte, vtipů na Harryho Pottera už má dost."

„Takže tu máte knihy? Už vám vyšla celá série?"

„Ano, před pár lety."

Zazubila se, „Budu si je muset přečíst. Jsem zvědavá, jak se liší. A co partneři? Nebude někomu vadit, že jsem se usadila u vás v pokoji?"

Pokrčil rameny a polkl sousto. „O nikom nevím."

„Našla jsem fotku…" zaváhala. „Nic mi do toho není. Na dně skříně. Byl jste na ní s jednou ženou…"

Napíchl bramboru o něco silněji a omylem ji rozpůlil. „Ex snoubenka. Odešla pár dní před svatbou."

„To je mi líto. Řekla proč?"

„Nechala dopis. Prý nebyla tou, za kterou se vydávala." Nevesele se uchechtl. „Aspoň nepředstírala svou smrt."

Vypustila vzduch. „Sakra. To je krušný. Na druhou stranu vás nenechala se svou dvojnicí s problémy se zvládáním vzteku a s rozpadajícím se tělem."

„Jo," přikývl a pak se zarazil. „Moment… s dvojnicí?"

„Uh uh," přitakala a polkla. „Výhody randění s mimozemšťanem, hádám. Ale nenechte se mýlit, stejně jsem si toho dvojnníka vzala. Originál bych sice nejraději vykastrovala, ale Donn za nic nemohl."

Už se přestal čemukoliv divit. „Tak to jste asi vyhrála," odtušil nevesele.

Ušklíbla se. „Ne, že bych o to stála."

Chvíli jedli v tichu.

„A můžu vám, Rose, něco navrhnout?"

„Jistě."

„Sherlockovi o tom nic neříkejte."

Obezřetně se na něj podívala. „Proč ne?"

Zazubil se. „Strašně rád hádá lidi. Schválně, jak moc bude s vámi vedle."

Zasmála se. „Tak tedy dobře. To má tak dobré analytické schopnosti?"

Přikývl. „Nejlepší, jaké jsem kdy viděl."

„A jak dlouho jste už přáteli?"

„Pfff," zafuněl. „Asi dýl, než zdrávo. Ale Sherlock…" hledal slova.

Trpělivě s úsměvem čekala.

„Je opravdu dobrý přítel."

„Má štěstí, že vás má."

Odfrkl si. „Myslíte?"

„Takoví jako je on…" nadechla se. „Potřebují nás, abychom je udrželi na zemi. Aby se najedli. Připomněli jim, co je důležité, na čem záleží. Bez nás by pořád někde zblázněně lítali a za sebou nechávali spoušť."

„Sherlock to nedělá schválně."

Pokrčila rameny a dala si další sousto. Když ho spolkla, pokračovala: „Ti moji taky ne. Jen, někdy pro samé zachraňování lidí zapomenou na, no, lidi." Ukázala na ně oba. „Nemyslím nás. Rozumíte mi?"

Přitakal. „Moc dobře. Myslím, že Sherlock mě už ani nepočítá za člověka," zažertoval.

„Přesně!" Zavrtěla hlavou a povzdechla si. „Jednou mi to i řekl. Že se nepočítám. Myslel to jako kompliment. Strašně mě to naštvalo."

„Co jste udělala?"

Dala si kousek ryby a potom, co ji spolkla, se svěřila: „Dělala jsem nechápavou. Jako co tím myslí. Nutila jsem ho to přesně vysvětlit. A hádala jsem se s ním, že jsem přesně jako oni. Ať mi vysvětlí, čím se liším. Čím jsem ztratila svou lidskost. No," odfrkla si, „už to znovu neudělal. A snažil se i víc dávat pozor na lidi. I když nás pořád urážel, hlavně ve stresu. Pravdou je," smutně pokračovala, „že se vždycky snažil pomoct. Kdekoliv to šlo. On… zjistil, že někde něco nesedí, že se děje něco špatného, a udělal co bylo v jeho silách, aby pomohl." Pousmála se a zamrkala. Její hlas zněl nosově. „Jeho radost, když pomohl, když někoho zachránil…" utřela si slzu z tváře a popotáhla. „Mohl jste vidět, že pro to žije. Že to ho drží na nohou. A být vedle něj, pomáhat mu… On byl…" Zavrtěla hlavou. „Fantastický."

„Je mi to líto."

Přikývla. „Děkuju. Měla bych být zvyklá, že ho stále ztrácím, ale nikdy to není lehčí."

„Na něco takového se zvyknout nedá. Když Sherlock zemřel…" polkl, usilovně zamrkal a ztěžka se nadechl. „Nebylo to snadné. A pak se vrátil jakoby nic." Zasmál se, ale i jemu samotnému to znělo vlhce a dutě.

„Ten můj se zase před mýma očima proměnil v někoho jiného. Nechápala jsem to. Hlavně ze začátku mi hodně chyběl, i když stál vedle mě. Ale pak se zase vrhl do nebezpečí, aby někomu pomohl, a já věděla, že je to zase ten můj Doktor. Jen pro něj bylo někdy těžké vidět věci z menšího, lidského úhlu. I když se hodně snažil."

„Jak jste to zařídila?"

„Co?"

„Že se snažil."

Zamyslela se a povzdechla si. „Vždycky mu na nich záleželo. Ale jakmile se objevila příliš dobrá hádanka, zapomněl se. Opakování pomohlo. A musela jsem mu to vtlouct do hlavy." Usmála se.

„Sherlock je už teď taky lepší," pousmál se John.

„To jsem ráda."

„Jestli se můžu zeptat… Proč jste tady považovaná za mrtvou? A datum narození taky nesedí… Mělo by vám být tak dvacet pět."

Odložila prázdný talíř na stolek a sedla si do tureckého sedu. „Myslím, že se trošku liší časové linie našich světů. Ale jen hádám. Dejme tomu, že tady je to o aspoň tak dvanáct let opožděné? A můj zdejší originál nejspíš zemřel. Říkali mozková příhoda. Je to škoda. A máma…" odmlčela se a polkla. „V tomhle světě taky zemřela. Uvidíme, jestli někdy potkám tátu nebo jeho novou ženu. Nikdy jsem ji neviděla. Ale nechci to moc pokoušet."

„Je mi to líto." Připadalo mu, že mu pořád je něco líto.

Zavrtěla hlavou. „To nemusí. Jsem naživu. Tu explozi jsem neměla přežít. Když jsem se objevila tady a viděla ty rozdíly, bylo to jasné." Zhluboka se nadechla a usmála se. „Musím to brát jako další šanci. Na nový život. Nemá cenu kvůli tomu brečet. Zahlédla jsem kuchyň," pokusila se změnit téma. „Myslíte, že bych tam zítra mohla trochu poklidit? Aspoň abych si uvařila?"

Zauvažoval. „Zkuste se domluvit se Sherlockem. Má rád, když je vše na svém místě. Ale je těžké říct, co má své místo a co je jen zapomenuté."

„Dobře," usmála se. „Dám si pozor. A děkuju za všechno."