Disclaimer

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který knihy o Harrym Potterovi přeložil do češtiny. Příběh nevznikl za účelem finančního obohacení se. Kopírování a případné porušování autorských práv se považuje za ilegální.

1. kapitola

I.

Draco Malfoy seděl na obrubě kamenné kašny, bezděky se mračil na svůj odraz na hladině a hrál si s dlouhou ofinou, která mu padala přes jedno oko až ke rtům. Na nádvoří čekalo ještě pár dalších osmáků, kterým za chvíli začínala poslední odpolední hodina, ale ze zmijozelských tam nebyl nikdo. Po válce se jich do Bradavic nevrátilo moc. Hodně dětí ze smrtijedských rodin se odstěhovalo k příbuzným do ciziny, pár padlo v závěrečné bitvě.

On neměl moc na výběr. Oba rodiče byli v Azkabanu, jejich sídlo a majetek zabavilo ministerstvo. Mohl si změnit jméno a začít někde od nuly, ale znamení zla ho stejně ocejchovalo nadosmrti. Radši se vrátil do školy, i když to bylo jen beznadějné gesto.

Na druhou stranu se zase tolik nezměnilo. Nikdy tu neměl moc přátel a v posledních dvou letech už zůstal úplně sám. I teď se mu všichni vyhýbali, ale ne proto, že se ho báli. Nejspíš jím pohrdali, nebo jim byl prostě ukradený. Samota mu vlastně vyhovovala. Ladila s obrovskou prázdnotou, která zůstala po neustálém strachu o život, o rodinnou čest, postavení… Už se neměl o co bát.

Bylo to osvobozující.

A ničilo ho to.

Zaslechl zvýšené hlasy a zvedl hlavu. Grangerová se o něčem hádala s Weasleym, pak se ale oba zasmáli a dali si pusu. Vypadali šťastně, na rozdíl od Pottera. Ten upíral prázdný pohled někam za ně. Hrdina. Chlapec, který přežil.

Draco vstal a zamířil ke dveřím. Točila se mu hlava a trochu se mu zvedal žaludek, ale přesto najednou dostal chuť do Pottera strčit, podrazit mu nohy nebo mu aspoň zašeptat do ucha nějakou provokaci, jako za starých časů. Zaplavil ho nečekaný příval energie a přistihl se, že automaticky stahuje rty do pohrdavého úšklebku. Věděl, že je to opravdu špatný nápad a bude toho asi hodně litovat, ale nedokázal odolat. Zvlášť když si všiml, že k Potterovi běží malá Weasleyová.

Ani se nestačil zarazit nad tím, že Potter před ní uhnul. S dokonale vypočítanou silou mu vrazil do ramene. Potter se zapotácel, ale bleskovým reflexem natáhl ruku a přidržel se jeho paže. V tu chvíli Draco ucítil v zádech něco divného, jako by ho někdo polil vlažnou vodou.

Zamrkal, setřásl Potterovu ruku a prudce se obrátil. Na druhém konci nádvoří stála s otevřenou pusou ta bláznivá holka z Havraspáru. Pořád ještě na něj mířila hůlkou. Hněvivě k ní vykročil.

Ušel asi tři kroky, když mu celým tělem projela strašlivá bolest. Bylo to jako kletba Cruciatus, tisíc nožů a břitev a nejhorší noční můry vylézající z hlubin noci… Uslyšel drásavý výkřik a zhroutil se.

II.

Ale ne. Ginny. Měl by jí konečně říct pravdu. Že nic necítí. K ní ani k nikomu jinému. Už ho nebolely ani vzpomínky na všechny ty mrtvé. Vznášel se ve vzduchoprázdnu. Jako tenkrát mezi životem a smrtí, když si povídal s Brumbálovým duchem a čas stál.

Teď už bylo všechno v pořádku. Nebylo proč bojovat. Nebylo s kým. Celý život po tom toužil… a teď to měl.

Uhnul před Ginny a dostal z boku tvrdý zásah do ramene. Chňapl do prázdna, sevřel něčí hábit a našel ztracenou rovnováhu. Vzhlédl.

Malfoy.

Zaplavil ho vztek a zároveň něco jako radost. Přesně tohle potřeboval. Pořádně se na někoho naštvat. Na někoho, jako je tenhle pitomec, co si maluje oči načerno a přes tu dementní ofinu nevidí na krok. Tenhle…

Po boku mu sklouzlo něco teplého, trochu jako chapadlo. Překvapeně se tam podíval, ale nic neviděl. Najednou mu bylo slabo. Malfoy se mu vytrhl a pak vypuklo peklo.

Zažil už hodně bolesti, ale právě proto věděl, že si na ni člověk nikdy nezvykne. Dá se vydržet, překonat, vydýchat, ale prvních pár vteřin je pokaždé hrozných. Tohle bylo hroznější než obvykle. Něco mu rvalo maso z kostí a škvařilo vnitřnosti na uhel. Slyšel Hermionin úzkostný hlas, Ronovo koktání a Ginnyin namáhavý dech. A něčí křik.

Napřel všechny síly a odsunul bolest do pozadí. Otevřel oči, ale přes slzy nic neviděl. Zamrkal. Ty tváře nad ním… jak dobře tohle znal.

Křik přešel v nářek. On sám tiskl rty tak pevně, že ho brala křeč. Povolil je a zkusil se nadechnout, ale bolest využila příležitost a zaútočila znovu.

„Na ošetřovnu!" zaslechl Hermionin hlas. „A žádná kouzla!"

Někdo, zřejmě Ron, ho popadl v podpaží, ale jakmile udělal krok, bolest se zdvojnásobila. Musel vykřiknout, protože Ron ho vyděšeně pustil.

Všechnu sílu už vyčerpal před chvílí. Teď se poddával drápům, které mu rvaly srdce z těla… A najednou to bylo lepší. Cítil, že se blíží záchrana, a napůl se zvedl, aby jí vyšel vstříc. Zalila ho vlna tepla. Vyhrabal se na všechny čtyři, potom do kleku a natáhl ruce.

„Merlinovy gatě!" vyjekl Ron.

To už ho ale ta báječná bytost, která dokázala odehnat bolest, držela v náruči. Opřel si hlavu o její rameno, vzal ji kolem pasu a blaženě se přitiskl co nejblíž. Na chvilku zbyla po utrpení jen ozvěna. Přemohl náhlou ospalost a otevřel oči. Brýle zjevně ztratil, protože viděl rozmazaně, a tak zaostřil a zvedl hlavu.

Bílá pleť a vlasy tak světlé, že byly skoro stříbrné.

Malfoy?

Jestli toho hajzla nezabije teď, tak už nikdy.

III.

Vážně objímá Harryho Pottera, nebo je to jen divný sen?

Nejhorší bylo, že se nedokázal odtáhnout. Bolest sice ustupovala a nahrazovalo ji konejšivé teplo, ale těch pár okamžiků ho připravilo o většinu sil. Jestli ho pustí, určitě omdlí.

Kluk, který se k němu zoufale tiskl, najednou ztuhl. Evidentně už taky zjistil, s kým má tu čest. Na rozdíl od něj ale okamžitě sundal ruce z jeho zad a ucukl.

„Co to je?" zaslechl jeho ochraptělý, ale nezaměnitelně naštvaný hlas.

„Já nevím," vypískla Grangerová. No ne, ona taky něco neví? „Lenka s Deanem ho táhli ke dveřím, když jste se na sebe, ehm, no…"

„To já," ozvalo se zasněně. „Zasáhlo je moje milostné zaklínadlo."

Cože?

„Cože?" zařval Weasley. Ani status hrdiny ho z těch buranských způsobů nevyléčil.

Sebral pozůstatky sil a přesunul ruce z Potterových zad na jeho kolena, dál se mu ale čelem opíral o rameno. Aspoň se nemusí nikomu dívat do očí.

„Mířila jsem na Harryho a Ginny. Nemohla jsem vědět, že do něj Draco strčí."

Potter zasténal. On měl najednou co dělat, aby se nerozesmál. Kdyby to nebylo tak ponižující, bylo by to ohromně vtipné. Jen co vstane, pomalu Láskorádovou zabije a části jejího těla rozvěsí po stromech.

„Hned ho zruším. Finite incantatem!"

Potter ho setřásl jako zvlášť odporný kus špíny, vyhrabal se na nohy a ucouvl mezi své přátele. Obličej měl bílý jako křída a mhouřil oči. Opatrně ustoupil ještě o krok.

Draco rozhodně udělal dobře, že nevstával. Bolest se mu zařízla přímo do hrudi. Podle rozruchu hádal, že Potter je na tom stejně. A mezi tím vším Láskorádová klidně konstatovala: „Nefunguje to."

Zlatý chlapec najednou zase klečel před ním a s ponurým výrazem mu bolestivě zaryl prsty do ramen. Draco mu odevzdaně položil dlaně na kolena a zadíval se do země. Očividně byli v pěkném průšvihu, ale neměl dost energie, aby se tím rozrušoval. Hučelo mu v uších a něco ho nutilo, aby se Potterovi uvelebil na klíně a celé to zaspal. Bránily mu v tom jen poslední zbytky hrdosti.

„To není možné!" vyštěkla zničehonic malá Weaslice. „Tohle musel nějak udělat Malfoy. Našly jsme to kouzlo s Lenkou v knihovně, je to úplně obyčejné zaklínadlo, po kterém ti kluk vyzná lásku, když to s tebou myslí vážně. Nemělo bolet. Nemělo na ně vůbec nijak zabrat! Funguje jen na lidi, kteří jsou do sebe zamilovaní!" Její hlas nabral hysterickou výšku. „Přece oni dva… jsou kluci!"

„Blahopřeju, Pottere," vypravil ze sebe Draco šeptem. „Narazil jsi na vzácnou nevinnost."

„Drž hubu, fretko."

Málem sebou škubl. V těch slovech zazněla tak jedovatá nenávist, že mu naskočila husí kůže. Střelil po něm pohledem. Zelené oči žhnuly vztekem, jaký naposled viděl v rudých hadích zornicích Pána zla.

Jeho tělo zareagovalo úplně samovolně. Cítil, jak se mu rysy v obličeji mění v bezvýraznou masku, napřimují se mu ramena a všechno kromě naučených reflexů a chladného rozumu se stahuje hluboko mezi bezpečné zdi.

Ze všeho, co do něj otec vtloukl, se mu v životě nakonec nejvíc hodí tohle.

IV.

Seděli vedle sebe na nemocniční posteli. Až moc blízko. Harrymu se třásly ruce a ve spáncích mu pulzovala ostrá bolest, ale obojí vnímal jakoby z dálky, protože to přebíjel strašlivý spalující hněv. Snažil se proti němu bojovat, jenomže všechno, co v sobě posledních několik měsíců dusil, protrhlo hráze.

A může za to Malfoy. Už to jméno v něm probouzelo takovou smršť nepopsatelných pocitů, že se mu tmělo před očima. Zatnul zuby a přinutil se věnovat pozornost tomu, co se dělo kolem.

Ginny se právě vrátila z knihovny s ušmudlanou knížečkou, ve které s Lenkou kouzlo našly. Předala ji ředitelce McGonagallové a pak se v slzách zhroutila Ronovi do náruče. Ředitelka, Hermiona a madam Pomfreyová se nad rukopisem sklonily a mlčky začaly číst. Opodál stála Lenka s hůlkou zastrčenou za ucho, hlavu nakloněnou ke straně, a zaujatě si je prohlížela jako dítě kostru dinosaura v muzeu.

Snad všichni v místnosti už na ně zakouzlili Finite Incantatem a Hermiona s ředitelkou už vyzkoušely i mnohem složitější protikouzla. Žádné nezabralo a situace se jen zhoršila. Teď se stačilo o kousíček pohnout a pouto se okamžitě ozvalo.

Bolest hlavy zesílila a začala se plíživě přesouvat k čelu. Harry se přistihl, že se naklání k Malfoyovi. Ulevilo se mu, ale to jenom přiživilo jeho vztek. Střelil po druhém klukovi nenávistným pohledem, jenže jeho obličej právě z téhle strany zakrývala ta pitomá ofina. Seděl s dokonale rovnými zády, ruce složené v klíně, nehybný jako socha. Harry se od něj pomstychtivě odtáhl, ale Malfoy se ani nezachvěl, zato jemu vyrazil po těle studený pot.

Pokusil se vzepřít stínům, které se mu draly do zorného pole, a soustředil se na trojici s knížkou. Hermiona ukázala v textu něco prstem a zavrtěla hlavou. Ředitelka stiskla rty a zamířila k nim.

„Pane Pottere, pane Malfoyi, vnímáte mě?"

Přikývl a periferním viděním postřehl, že Malfoy udělal totéž.

„Bohužel ještě nevíme, jak váš problém vyřešit. Příznaky ani v nejmenším neodpovídají popsaným účinkům zaklínadla. Věřím ale, že brzy na něco přijdeme. Teď mi prosím zcela otevřeně a pravdivě odpovězte na několik otázek. Cítíte kromě… fyzické vazby i nějakou psychickou?"

„Počítá se to, že ho nenávidím?" vyhrkl Harry, než se stačil ovládnout.

„Moje city k němu se vůbec nezměnily," řekl bezvýrazně Malfoy.

Ředitelka se na ně podívala trochu káravě a bůhvíproč i smutně. „Popište mi co nejpodrobněji, jak na vás kouzlo účinkuje, pane Pottere."

Snažil se, ale scházela mu slova. Jak má popsat bolest? A jak tu příšernou trapnost a pokoření? Nechtělo se mu na to myslet. Měl hned po válce zmizet, změnit si jméno a začít žít někde mezi mudly.

McGonagallovou jeho nesouvislé koktání zjevně moc neuspokojilo, ale jemu to bylo jedno.

„Pane Malfoyi."

Blonďák k Harryho obrovskému vzteku začal přesně a výstižně líčit, co se s nimi děje. Mluvil stejným sebejistým tónem, jako když odpovídal na hodinách lektvarů Snapeovi na nějakou nemožně těžkou otázku. Vzpomínka na bývalého profesora Harrymu na náladě nepřidala, s hněvem se smísil pocit viny a za ním se vyhrnuly další a další…

„Pane Pottere!"

McGonagallová se zjevně opakovaně snažila získat jeho pozornost. Zamrkal.

„Bohužel vás musím požádat, abyste vstal. Je nezbytně nutné, abychom viděli účinky v plné míře na vlastní oči."

Srdce se mu rozbušilo jako šílené. „Ne!" Bolest překoná, na té nezáleží, ale je přece jasné, jak to skončí. Už dvakrát se toho zmetka musel dotknout. Potřetí to neudělá, radši umře.

„Víte, že bych to po vás nechtěla, kdyby to skutečně nebylo nezbytné."

Zachytil Malfoyův pohled. Světle šedé oči působily přízračně a nebyla v nich ani stopa po nějaké emoci.

Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží. Nakonec zatím vždycky prohrál.

Harry vstal, aniž od něj odtrhl pohled. Malfoy se nepokusil odvrátit, jen s aristokratickou ladností vstal taky a obrátil se k němu čelem, jako by se chystali na souboj.

„Udělejte oba krok zpět."

Tíhu a tlak vystřídalo nepříjemné svrbění. Harrymu málem praskla hlava.

„A ještě jeden."

V břiše mu vyšlehly ohnivé jazyky a v puse ucítil chuť krve. Udržel se na nohou jen silou vůle. Zamrkal, ale pořád se držel zpříma. Malfoy byl strašlivě bledý a rty měl fialové, ale místo aby se zbaběle sesypal, dál se tvářil netečně, jako by byl duchem někde daleko. V Harrym zahořel vztek. Ucouvl naráz o dva kroky.

Oheň ho pohltil. Popraskala mu kůže, z puchýřů se vyřinul hnis a kosti se mu rozdrobily na prach. Ztratil vědomí, ještě než dopadl na zem.

Ron a Lenka pomohli odnést oba kluky do malého pokoje za ošetřovnou a McGonagallová je pak nesmlouvavě poslala pryč. Hermiona zůstala a nikdo proti tomu nic nenamítal. Ředitelka vyčarovala druhou nemocniční postel hned vedle té, která v místnosti už byla. „Pomozte madam Pomfreyové sundat chlapcům hábity, slečno Grangerová. Zatím na ně nebudeme používat ani jednoduchá kouzla."

Hermiona jemně vyprostila Harryho z hábitu. Srdce přitom měla až v krku a v očích ji pálily slzy. Zároveň v ní bublal vztek. Jak mohly Ginny s Lenkou udělat něco tak nezodpovědného? Prošly válkou, měly by už mít rozum. Harry se poslední dobou k Ginny choval příšerně, ale…

Pohled jí mimoděk sjel k Malfoyovi. Zalapala po dechu. Nikdy ho neviděla v ničem jiném než v hábitu nebo ve školní uniformě – drahých plátěných kalhotách, nažehlené košili a s kravatou v zmijozelských barvách. Teď měl na sobě seprané roztrhané džíny a bílé tričko s nějakým znakem ze stříbrných flitrů. Stoprocentně mudlovské a ne zrovna prvotřídní. Mnohem víc ji ale šokovalo, jak je vyzáblý. Hábit maskoval vystouplé klíční a kyčelní kosti, chorobně hubené paže a neuvěřitelně úzké boky. Se zlověstným znamením na předloktí a ofinou přes oko vypadal jako jeden z těch androgynních tvorů, které v létě s Ginny vídaly na nákupech v centru Londýna.

Ještě pořád na něj fascinovaně zírala, když se Harry pohnul. Než stačily zareagovat, převalil se k Malfoyovi. Ten se hlasitě nadechl, naslepo natáhl ruce a nahmatal jeho paži. Zřejmě zcela instinktivně si ho přitáhl k sobě, a když se k němu Harry přitiskl, překvapivě něžně ho objal. Harry se spokojeně zavrtal hlavou pod jeho bradu a pak už bylo slyšet jen pravidelné hluboké oddechování.

Hermiona se nemohla odtrhnout. Na tom pohledu bylo něco zvráceného a současně půvabného. Proti vší logice se ti dva k sobě hodili. Harry měl ve tváři klid, který tam nespatřila už hodně dlouho, a Malfoyovy ostré rysy ve spánku zjemněly, takže vynikla jeho téměř dívčí krása.

„Mezi láskou a nenávistí je tenká hranice," poznamenala ředitelka.

„Myslíte, že to kouzlo prostě nedokázalo tyhle dvě věci rozlišit?"

„Těžko říct. Sama jste viděla, že účinky neodpovídají popisu, ale efekt je zjevný. Nemohou bez sebe být."

„Nikdy jsem nepochopila, co je proti sobě tak štve. Nemám Malfoye ráda a občas mě taky dost vytočil, ale mezi nimi je ještě něco víc. Posedlost. V šesťáku už jsem skoro myslela…" Nedokončila větu a zavrtěla hlavou.

McGonagallová vzdychla. „Doufejme, že se do rána vzájemně nezabijí. Pan Potter umí někdy být trochu prudký. Pojďte, slečno Grangerová, čeká nás hodně práce."