Originál: Repechage

Odkaz: tittisrealm7.c7om/thinline/archive/0/repechage.h7tml (Všechny sedmičky vymažte a zbytek skopírujte do URL řádku. Omlouvám se, ale jinak mi archiv ten odkaz odfiltruje.)

Autor: Fabula Rasa

Překlad: Sinam Llumi

Varování: detailně popsaný sex, semtam sprosté slovo

Poznámka Překladatele: Než se pustíte do čtení, chci vás varovat, že povídka je sice moc pěkně napsaná, ale hodně stará a tudíž z dnešního pohledu příšerně nekanonická. Berte ji radši jako AU. :) Autorka dala postavám jinou minulost a tím pádem i jiné zkušenosti (a částečně charakter) než JKR. Buď na její verzi přistoupíte, nebo se budete až do konce povídky chytat za hlavu. :) S.L.

Poznámka Autora: Repêchage, repesáš - V šermířském turnaji se bojovník, který byl vyřazen příliš brzy, může později vrátit do hry na konci startovní listiny, a stále má šanci v celé soutěži zvítězit.

REPECHAGE

Úvod

"Děláš si srandu."

"Ani v nejmenším."

"To teda děláš." Sirius si ještě jednou usrkl piva a sledoval Remuse přimhouřenýma očima. "Přeskočilo ti, jestli si myslíš, že bych šel do něčeho takového."

Lupin se usmál a zhoupl se na židli. "Jak je libo. Zaplať."

"Ale Moony, přece víš, že nemám jediný svrček."

"Proto jsem taky souhlasil, že tohle kolo hrajeme o příkaz," křenil se Remus. "Nechci slyšet žádné 'ale, Moony' a podobné kecy. Pravidla znáš. Nedáš peníze – poslechneš příkaz. Neměl jsi hrát, když jsi švorc."

"Já jsem vždycky švorc," zabručel Sirius. "A vždycky jsem tě dokázal vyklepnout."

"Dneska ne," smál se Remus a zhluboka si přihnul. "No tak, přestaň se vykrucovat."

Sirius zasténal a složil hlavu do dlaní. "Vítězův příkaz. Co je to za pitomé pravidlo? Kdo to sakra vymyslel?"

"Jamie, kdo jiný, nedělej, že si nevzpomínáš."

"Skvělé. Má štěstí, že o mrtvých jen dobře." Zvedl hlavu a povzdechl si. "Prosím tě, Remusi. Vymysli něco jiného. Udělám cokoliv. Stáhnu kalhoty před McGonagallovou. Týden budu nosit šaty obráceně. Cokoliv, prosím, jenom ne tohle."

Lupin naklonil hlavu a tvářil se, že hluboce přemýšlí. "Ne," řekl nakonec. "Myslím, že jsem docela spokojený."

Sirius se zaškaredil. "Ty nenávistný zmetku. Tohle plánuješ už nějakou dobu, co?"

"Kdo, já? Proč bych ti něco takového dělal, Siriusi? Proč bych chtěl ublížit svému nejlepšímu příteli, kterého znám třicet let? Který mi nabarvil koule na modro když jsem spal a pak mě strašil, že mám obávané práchnivění varlat? Který mě uprostřed noci s celou postelí – a dodejme, že jsem spal úplně nahý – odlevitoval oknem do Mrzimorské společenské místnosti? Nevíš, proč bych ti to dělal?"

Sirius potřásl hlavou. "Třicet let. A za celou dobu jsem si nevšiml, jaký jsi neuvěřitelný, zlomyslný, intrikánský malý šmejd."

Remus se zase napil. "Lichotěním si nepomůžeš."

Sirius odstrčil svou židli od stolu a prohrábl si vlasy. "A jak hodláš poznat, jestli jsem to udělal?"

Remus měl co dělat aby se zas nerozesmál. "Oh, myslím, že tohle nebude problém. I kdybych náhodou přeslechl vzteklý řev z hradu, věc bude jasná hned jak si mě madam Pomfreyová předvolá na ošetřovnu. Máš nějaké zvláštní znamení? Abych věděl, podle čeho identifikovat tělo."

Shrábnul karty do balíčku a začal je míchat.

"Oh, úžasně vtipné. Přímo k popukání. Myslíš, že se bojím, co? No jo. Podle tebe nejsem dost velký chlap. Tak dobře. Jak chceš. Na tohle ještě stačím, a taky ti to dokážu." Rozhodil rukama. "Uznávám – poctivě jsem prohrál, a přijímám to jako chlap." Natáhl si kabát, zastavil se a naposledy zaváhal. Zhluboka se nadechl. "Půjdu. . . a políbím Severuse Snapea."

Remus pozvedl lahev k přípitku. "Hrdě nes svůj meč, příteli. Bůh tě provázej."

"Štít. Říká se štít, ignorante. Jak mě mají podle tebe přinést na meči?"

Remus pokrčil rameny. "Však on Snape na něco přijde. Počítám, že narážení na kůl je jeho specialita."

Sirius chmurně přikývl, odhodlaně narovnal záda a zabouchl za sebou dveře. Remus začal zase míchat karty a ještě dlouho se tiše pochechtával.

oOoOoOoOo

"Vstupte."

Sirius pomalu otevřel dveře Snapeovy pracovny. I plynová komora by se mu zdála lákavější. Krátce si zrekapituloval své možnosti. Lhaní vypadalo ze všeho nejlíp, jenže Remus do něj viděl jak do hubené kozy.

Snape byl nepochybně schopný ohrozit ho na životě nebo přinejmenším na zdraví nějakou ohavnou kletbou. Pod kabátem pevně sevřel hůlku. Kdo je připraven, není ohrožen.

"Blacku." Snape se tvářil, jako by jeho jméno chutnalo po rybím tuku. Vzhlédl od kotlíku a hadříkem otřel kopist. "Co tady pohledáváš, a ještě v takovou hodinu? Na oměji začneme pracovat zítra odpoledne. Doufal jsem, že mě své přítomnosti do té doby ušetříš."

Sirius opatrně vstoupil a tiše zavřel dveře. "Oměj. Pravda. Ještě, žes mi připomněl."

Snape zvedl obočí. "Spolehlivý jako vždy. Uvědom si, Blacku, že tomu lektvaru budeš muset věnovat všechnu svoji nevalnou pozornost. Pan ředitel mne přesvědčil, že se ho opravdu chceš naučit. Já osobně mám pochopitelně výhrady aby se někdo tak průměrný vůbec pokoušel o přípravu složitých a těkavých látek, avšak jako obvykle jsem byl přehlasován." Očistil si ruce a odhodil utěrku na stůl. Ztlumil oheň pod kotlíkem a podmračeně Blacka pozoroval. "No? Chceš vůbec něco?'

"Um. Jasně. Říkal jsem si, že bych se mohl mrknout na ingredience. Že bych si možná potřeboval. . . než začneme ... zjistit co budeme dělat. Teoreticky se připravit. Bude to trvat dvacet sedm dní, jestli jsem správně pochopil, budeme ho vařit odteď do příštího úplňku. Takže. . . radši se ještě jednou podívám na recept. Chápeš, abych se ujistil, že je mi všechno jasné."

Snape ho sjel nedůvěřivým pohledem. "Blacku. Cítíš se úplně zdravý?"

"Oh, drž pysk," povzdechl si Sirius. "Kde je ta knížka?"

"Přímo před tebou. A v mojí pracovně se mluví slušně, zablešenče. Právě jsem chystal základní roztok na náš lektvar, abychom zítra mohli rovnou začít s přípravou." Snape nespokojeně sledoval jak mžourá do textu. Najednu Sirius překvapeně zvedl hlavu.

"Mandloňová kůra?" podivil se.

"Ano," potvrdil Snape. "Zvláštní, že? Normálně bys ji čekal spíš v lektvaru k vnějšímu užití. A podívej na tohle – kyselina mravenčí, která se přidává dvanáctý den, částečně neutralizuje mandloňový jed. Je to fascinující, opravdu," pokračoval nepřítomně a láskyplně klouzal prstem po zažloutlé stránce. "Totiž, ta složitá souhra přísad ve vyšších lektvarech. Má to v sobě jakousi zvrácenou krásu, jak se všechny ty smrtící jedy spojí, aby dávaly život a zdraví."

Sirius se na něj užasle podíval. Na okamžik se zdálo, že Snape úplně zapomněl s kým mluví. Odkašlal si.

"Snape."

Snape se narovnal a zase se zamračil, jako by se mu nelíbilo, že ho vytrhl ze snění. "Co zas?"

"Vlastně jsem si nepřišel povídat o oměji."

"Oh?"

"Ano. Přišel jsem. . . chtěl jsem.. . oh, sakra. Tohle nevypadá moc dobře, co."

"Blacku? O co se teď pokoušíš?"

"Já. . ." Podíval se Snapeovi do očí a přinutil se zklidnit dech. Odvážně, rychle, a nohy na ramena. "Po pravdě jsem přišel udělat tohle."

Přistoupil o krok blíž a lehce, ale nezpochybnitelně se dotknul svými rty Snapeových. Snape užasle ucouvnul a divoce na něj zíral. Zatím dobré, pomyslel si Sirius. Úkol splněn, teď ještě honem vypadnout než mu dojede co se stalo a vzpomene si kde nechal hůlku.

Ale nevypadalo to, že by se ho Snape chystal napadnout. Vlastně se zdálo, že ani nedýchá. Zírali jeden na druhého. Aniž by tušil proč, Sirius se naklonil blíž a znova, tentokrát důrazněji, přitiskl ústa na plné rty. Cítil jak Snape váhá, jak mu po těle přeběhl mráz. A pak pohnul rty, Bože, pootevřel je, a Sirius mezi ně prostrčil jazyk. Nedokázal se ubránit zasténání když Snapeův horký a drsný jazyk přeběhl po tom jeho. Kriste Ježíši, ale tohle se mu líbilo. Přitáhl si Snapea blíž, prohloubil polibek a zkoumal jeho nádherná ústa. Tak skvělé. Poznal, že se mu zrychluje dech, a na prsou cítil prudké zvedání Snapeova hrudníku. Snapeova hrudníku. Oh Bože, je ještě normální, když ho tohle vzrušuje? Potřeboval blíž, a to okamžitě. Zvedl ruce, objal Snapeův obličej a přiměl ho pořádně otevřít ústa, ochutnal – co ochutnal? Něco kořeněného, výrazného, ostrého a hutného, velice Snapeovského a nesnesitelně dráždivého, prosím Bože, ať to neskončí, prosil v duchu, zatímco se jejich jazyky ovíjely, jejich boky se dotkly a slabiny otřely o sebe, tak skvělé skvělé skvělé -

Snape ho prudce odstrčil, přitiskl si ruku k ústům, sklopil hlavu a těžce dýchal. "Pro- promiň," vykoktal strnule. Rychle přešel přes pokoj ke dřezu, sehnul se nad ním a s dávivým chroptěním začal zvracet. Třásl se pořád dál, i když mu z úst tekly už jen sliny a žluč, a dávení nepřestávalo. Byl to příšerný zvuk.

Sirius se chvilku mlčky díval. Pak zašel do komory a vrátil se s žínkou a sklenicí vody. Položil je na okraj umývadla.

"Snape," řekl tiše. "Tady, ukaž-" Chtěl mu očistit tvář vlhkým hadříkem. Snape ruku odstrčil.

"Bež pryč, Blacku," zachraptěl, aniž by zvedl hlavu. "Vypadni."

"Musíš se trochu napít. Když nebudeš mít co zvracet, zničíš si žaludek. Vypij to." Podal mu skleničku. Snape ji shodil na zem. Rozbila se a voda ošplouchla Siriusovy boty.

"Řekl jsem vypadni," opakoval slabým hlasem. Pak ho ovládl další záchvat a on se naklonil nad umyvadlem a pevně sevřel okraje. Jeho záda se otřásala a ruce měl celé rozklepané. "Do hajzlu," lapal po dechu mezi jednotlivými záchvěvy.

Sirius ho jen hlídal pohledem. Když nevolnost konečně přešla, Snape se zhroutil na umyvadlo. Sirius mu opatrně zvedl hlavu a otřel obličej, potem nasáklé vlasy mu odhrnul z očí. Došel pro novou skleničku a natočil čerstvou vodu. Zdálo se, že Snape už nemá sílu vzdorovat. Rozechvělými prsty přijal sklenku a vypil ji do dna. Sirius přitáhl křeslo a pomohl Snapeovi posadit se. Nesetkal se s odporem.

Pár minut se nedělo vůbec nic. Snape začínal dýchat pomaleji a klidněji. Sirius se zamyšleně opíral o pracovní stůl. Pak Snape vstal a odešel na druhou stranu pokoje, kde zase rozdělal oheň pod kotlíkem a sehnul se pro svou paličku na míchání.

"Dělej, Blacku, vypadni," ozval se mdle. "Myslím, že dneska už ses pobavil dost. Máš co vyprávět. Tak se zatraceně seber a táhni pryč."

Sirius pořád mlčel. Odložil sklenici a ještě chvilku se na Snapea díval. Pak tiše vyklouzl z pokoje a bezhlučně za sebou zavřel dveře.

oOoOoOoOo

"Ah. Přichází hrdina, sláva mu!" Zvolal Remus, když se rozletěly dveře. "Takže. Ty jsi to vážně udělal?"

Sirius se zhroutil do křesla, aniž by se obtěžoval svlékat kabát. "Jo. Udělal. Tak kurva rozdávej."

Remus se pozorně zadíval do jeho nečitelného obličeje. "Siriusi. Všechno v pořádku?"

"Jistě. Dokonale. Všecko je naprosto perfektní. Tak konečně rozdej ty zatracené karty."

"Dobře," přikývl pomalu.

Hráli bez zbytečných řečí a Siriusovi se zase začalo dařit. Nepadlo už ani slovo o příkazech, bez ohledu na to kdo prohrál a kolikrát, a Sirius byl duchem někde úplně jinde.