POMİJIVOST

Napsala: Rii no Ame na námět slova ,sníh'. Angst. Odhaluje děj Zimní Války a nynější kapitoly mangy/anime. Zmiňuje se o úmrtí postavy.

Bleach a postavy patří Kubovi – já si je jen půjčuji k zábavnému psaní.

Toto je technicky vzato ficlet – napsala jsem jej mezi prací na delších kusech jako povánoční povídku, ale vyloupla se smutněji, nežli jsem očekávala.

Doufám, že se Vám bude líbit.

Překlad: Do Češtiny přeložila Ichibanseiken. Prosím promiňte mi občasná chybějící znaménka.

,Chci tady ten.'

Matsumoto Rangiku opatrně položila oblačně modrý šátek na pult obchodu, pak našpulila plné rty a znovu se zamyslela. ,A taky tadyten.' Ladivý, indigově modrý šátek nedbale přihodila. ,A taky tento, a tento...' Na hromádku přidávala další šátky: mandarinkový, lapis lazuli, fuchsiový.

Prodavač se snažil co mohl, aby udržel své oči na jejím obličeji. ,A ješte něco, slečno?'

Zamračila se. ,Ne...' Momentík – nic jsem nekoupila pro Hitsuyagu-taichou. ,Ano,' opravila se a obrátila svojí pozornost ke kravatám, ktere ladně splývaly z blízkého stojánku. Bezhlasně si pobroukávajíc, bezmyšlenkovitě prohížela nabídku a pozastavila se nad ledově modrou kravatou posypanou sněhovými vločkami.

Prodavač si odkašlal. ,Slečno, my budeme zavírat.'

S nespokojeným povzdechem kravaty opustila. Stejně žádnou nepotřebuje. Taichou módu nehoní.

Úsměv, vyzývavé mrknutí, a úmyslné nastavení ňader vylákalo prodavače z povánoční apatie; postoupil jí výhodu své zaměstnanské slevy a otevřeně obdivoval její zaoblený tvar když platila za nákup. S uchichtnutím a s upejpavým mrknutím sebrala své tašky z pultu a odebrala se do zimního večera.

Venku sněžilo.

Na moment se zastavila aby to všechno vstřebala, tu zimní krásu Světa Živých: teple planoucí světla obchodů a budov, hebké sněhové vločky padající z tmavé oblohy, davy bezejmenných lidí procházejících okolo ní, vrážejících do ní z obou stran. Ucha jejích četných tašek ryla hluboko do kůže jejích paží; s hlubokou spokojeností si povzdychla.

Den to byl dobrý.

A zasloužený, pomyslela si. Po Zimní Válce potřebovala malou pauzu, možná trochu sama sebe rozmazlit. Hitsugaya-taichou se jí ani nesnažil zastavit; svůj čas věnoval výhradně výcviku, jeho obočí sepnuto nelítostným soustředěním a jeho bledé vlasy zmáčené potem. Dal jí povolení opustit objekt skoro nežli vyslovila svojí žádost.

A vůbec, myslela si, jak mrkla dolů na těžce naložené tašky které táhla, vždyt' to není jen pro mne. Sehnala darky pro Shuuheie, a Renjiho, a take pro Kiru: malé, frivolní věci. Vědela, že od ní nebudou očekávat více nežli malou blbůstku, něco malého a nevýznamného a snad ani to ne, ale snad to malé gesto bude stačit a učiní i ten nejmenší rozdíl.

Nemohli předstírat, že vše bylo při starém, ale mohli se kojit tím, co jim zůstalo.

Sníh padal hustěji a rychleji; neúprosný studený vánek se přemetl přes odhalené křivky jejích nader, přes hladkost stehen odhalenou její krátkou sukní. Tající sníh se třpytil v jejích hustých vlasech co se otočila a odebrala se na dlouhou cestu zpět k senkaimonu. Nechce se mi domů, pomyslela si toužebně. Všude okolo ní lidé žili své lidské životy: ledový vzduch zněl smíchem, byl plný hlasů. Párek milenců prošel okolo ní, ruce v rukavicích sevřené a jejich nosy se dotýkajíc zatímco se chichotali a šeptali; Rangiku povzdychla, a jak je její pohled následoval, viděla že její vlastní šlápoty na zasněženém chodníku už zmizely pod novým nánosem třpytivého běla.

Pohled na to jí pozastavil.

Gin.

Nikdy na něj nemyslela ve chvílích kdy očekávala, že by mohla; při dlouhých pijatykách nad saké nebo při konverzacích s Kirou nebo při bezesných nocích v samotě svého pokoje. A nemyslela na něj – příliš – když viděla tomel na stromku, anebo když cítila, jako nyní, studený kov přívěšku zasunutého mezi prsy.

Místo toho všeho se k ní sladkotrpký bol a vzpomínky na něj plížily v tichých okamžicích mezi dechy, objevovaly se v momentech jako tyto, ve vybledlých šlápotách a v příšeřím které zanikalo do tmy, ve chvílích tiché pomíjivosti a neutuchajícího mizení.

Vědela, že by to tak preferoval.

Náhlé teplo naplnilo její oči a rozptýlilo lesknoucí se světla obchodů a kaváren; odmrkla je a její ruce se zarputile sevřely po nákupních taškách. Nakoupila jsem takových šátků. Ale nevadí, Sdružení Žen je prodá při sbírce fondů.

Nebude hledat záblesk stříbrných vlasů.

Mohli bychom zvýšit cenu a dobře vyzískat. Třeba bychom pak mohli dělat na dalších našich projektech.

Nebude hodnotit všechny úsměvy lišáckým otočením rtů, které jak vědela nebylo často opravdové.

Možná nám Kuchiki-taichou dovolí prodávat repliku svého šátku. Sázím se, že by to letělo. Všichni chtějí vypadat jako Kuchiki-taichou.

Ucho nejtěžsí tašky prasklo a přerušilo její vnitřní debatu; Rangiku se lekla když se několik jasných a nádherných šátků zatřepetalo k zasněžené zemi. S povzdychem poklekla, sbírajíc látku tu a támhle zatmělou náhlou mokří.

,Slečno? Jste v pořádku?'

Vzhédla letmo, překvapena, na nastavenou ruku – ne ladnou a dlouhoprstou, ne jeho – a pak na muže, jemuž náležela: starší pán, vybraný, s hodnýma očima a jemným úsměvem. Představil se, ale stěží postřehla jeho jméno či ho vstřebala. Tento muž jí nemohl nemohl nabídnout, že ukojí její hlad, nemohl dobýti narozeninový jas z prázdnoty jejího života, jeho úsměv jí nemohl přinutit k výkřiku a nemohl se omluvit tak, že by jí to dovedlo až k slzám.

Pouze jeden muž byl tohoto všeho schopen.

Ichimaru, chtěla říci cizinci, když vzala jeho ruku a dovolila mu, aby jí pomohl na nohy. Jmenoval se Ichimaru Gin.

Zdálo se důležité, aby si na něj i někdo jiný pamatoval: muž, jehož role v Zimní Válce ho vykázala ze všech knih kromě notorickych dějin, z hrdého místa které byl býval mohl držet ve vyprávění o nejlepších mužích v Seireitei.

Chci, aby i někdo jiný vědel, kdo to byl.

Nevědom si jejích myšlenek a její úzkosti, ten hodný muž – okouzlen jejím mrknutím a jejím modrookým pohledem – se na ní znova usmál a odešel poté, co byl ujišten že stála na svých nohou; Rangiku stála sama na chodníku, paže obtěžkány taškami mokrých šátků.

Váha její důmyslné frivolity byla takřka drtící.

Pevně spolkla slinu, otočila se s vadnoucím úsměvem a pokračovala ve své chůzi k senkaimonu. Kdybys ted' na mne zavolal, poznala bych Tvůj hlas?

Myslela, že nikdy nemůže být nic bolestivějšího nežli pohled na Gina na zemi, váha jeho příliš útlého, chlapeckého těla v jejích pažích, sevření jeho měkkých a vážných úst. Ale hrozba zapomenutí, ztracení ho podruhé, to bolelo jestě vic.

I ted' se její vzpomínky na něj začaly rozpývat do tříště momentů: dlouhoprstá ruka se natahujíc, zakroucení jeho úsměvu, rty a prsty které hladili její plet'. Opustil ji s takovým málem, po čem by si ho pamatovala, nechal ji s ničím kromě společných zážitků a se všemi jeho zahalenými záhadami.

Rangiku zavřela oči.

Zítra, myslela odhodlaně, zatímco jí těžce padající sníh zahalil před rušným chvatem Světa Živých a připomenul jí, že tam stejně nepatří. Zítra rozdám své dárky. A pak, možná později, půjde večer pít, vyláká Renjiho a Shuuheje aby za ní zaplatili, vybičuje Ikkakuho do zloby svými úštipky na konto jeho holé lebky. Přiláká obdivovatele a přátele.

Já nezapomenu.

Zůstane v pohybu, protože Gin to zařídil tak, aby v pohybu musela zůstat, a protože vyplnění tohoto přání byl ten poslední a nejlepší dar, který mu mohla nabídnout.

Já nezapomeu.

Bude pokračovat, i když jen aby si i někdo jiný vzpomenul na Ichimaru Gina, kterého znala.

Já nezapomenu, Gine. Slibuji.

Kupředu, zkrz sníh, čekal senkaimon. Matsumoto Rangiku nasadila úsměv. Opravdový, falešný, nezáleželo na tom, jen aby to byl úsměv: úsměv k zakrytí samoty, úsměv k zakrytí bolesti, úsměv který znamenal jak všechno, tak nic.

Naučila jsem se to pozorováním Tebe.

Její prsty se sevřely okolo šátků. ,Čas jít domů,' řekla nahlas, aby sama sebe přesvedčila, ale slova zněla jaksi skřípavě. Ne. Ne, ne domů. Nikdy domů.

Domov zemřel ve měste Karakura.

Ale půjde i tak. Vzpomenout si. Vykročila vpřed, paže obtěžkány taškami a šátky a balíčky, do familiárního šera, které jí doručí zpet do Seireitei.