1. kapitola

31. srpna 1991, v noci

Jeho rodina se nestarala. Ne o něj. Pokud trpěl, Dursleyovým to bylo jedno. Stočený v přístěnku pod schody, schoulený v rozedrané, staré dece, do které byl zabalený jako dítě, se Harry Potter snažil předstírat, že nepláče.

Strýc Vernon to spálil. Všechno. Každá stránka ze všech těch nových učebnic, které měl mít do své nové školy v Bradavicích, byla pryč. Jeho nové oblečení, hábity, úžasné kožené boty, které sehnal v obchodě s věcmi z druhé ruky, byly také pryč.

A Bože! Jeho hůlka! Když ji držel, konečně se cítil v bezpečí, chráněný, ale strýc Vernon ji vztekle rozdupl nohou a podpatkem rozdrtil na dřevěné třísky a cáry fénixího peří. Harry teď tyto kousky držel v rukách.

A Hedvika?

Harrymu se stáhlo hrdlo, jak se snažil zadržet vzlyk.

Ne. On tu krásnou sněžnou sovu neztratil, jediný dárek, který kdy ke strýcovu vzteku dostal. Hedvika jako chytrá sova klovala do strýcových prstů, když se ji snažil vytáhnout z klece. V ten jeden děsivý okamžik, kdy se zdálo, že strýc Vernon již drží vzteklou sovu příliš pevně, se to Harry rozhodl pro svou jedinou kamarádku udělat.

Harry prosil jen zřídka. Bylo to k ničemu a ještě víc to jeho strýce rozzuřilo a prodloužilo tak jeho trest. Padl na kolena, sepnul ruce a prosil za život svého mazlíčka.

Vernona zaskočila Harryho upřímná prosba a nepatrně povolil stisk kolem sovy. K Harryho velké radosti tomu obrovskému muži uštědřila několik ostrých klovnutí svým drobným zobáčkem a zaryla se mu drápky do ruky, než s pištěním vzlétla a otevřeným oknem uletěla pryč.

Vernonovo běsnění se ještě zhoršilo, ale Harry, vděčný, že se Hedvika zachránila, už nevnímal žádné z ran, které mu strýcovy pěsti uštědřily.

Teď, když ležel skrčen ve stinném přístěnku, který byl jeho už odnepaměti, jeho tělo na několika místech bolestně protestovalo. Slzy kanuly na matraci z dětské postýlky, ale Harry odolával touze vypustit jediný mučivý vzlyk. Ještě víc se předklonil přes své ruce spočívající na jeho břichu a snažil se tu bolest nevnímat.

Hedviko? Jsi v pořádku? Kam jsi jen letěla? Uběhlo už několik týdnů, ale pro Harryho se čas vlekl od doby, kdy ho navštívil Hagrid a řekl mu, že je kouzelník, od doby, kdy strýcův a tetin vztek přerostl v čirou nenávist a pohrdání nad kouzly a jím samotným. Usnul přemýšleje - ne poprvé - co svým příbuzným kdy provedl, že ho tak nenávidí?

1. září 1991, ráno

Harryho z bolestivé dřímoty vytrhla teta Petunie, která zabušila ráno na dveře přístěnku. Víc už by se ke svému synovci, na kterého hleděla jako na kus špíny, který nemohla smýt ani seškrábnout, nepřiblížila. Vyzáblý, koňský obličej nesoucitně pozoroval, jak se Harry tak rychle, jak jen mohl, doploužil do koupelny. Byl akorát schopný umýt si obličej a vyprázdnit svůj močový měchýř, než ho vyrušil tetin podrážděný hlas.

"Vezmi si to." Petunie ke svému synovci postrčila sklenici s vodou a dva aspiriny.

Harry si povzdechl, ale poslušně si prášky vzal. Nikdy to nepomohlo. Žádný sirup proti kašli, prášky ani aspiriny, které mu někdy teta dala, nepomohly. Jeho tělo se prostě uzdravilo za čas samo.

"Pospěš si, kluku," nařídila teta a zamířila po schodech nahoru. "Tohle je pro Dudleyho důležitý den."

Se skloněnou hlavou Harry pospíchal do kuchyně připravit svému bratranci jeho oblíbená jídla.

Samozřejmě, že je to pro Dudleyho důležitý den, uvažoval Harry v duchu. Dudley měl nastoupit na drahou, prestižní školu. Harry by dnes nastupoval do Bradavic, kdyby mu strýc Vernon nespálil všechny věci a nevyhnal jeho sovu.

Později, když Dursleyovi snídali a rozplývali se nad svým synem, Harry se odšoural pryč s topinkou v ruce, zbytkem mléka, který už podivně páchl, a seznamem věcí, co má dnes udělat.

Bylo už téměř poledne, když Harry rozstřikoval hnojivo a pokrýval zem dřevěnými hoblinami, aby tak připravil tetinu zahradu na zimu. Z práce ho vyrušilo zahoukání, které přicházelo ze stromu za ním. S nejistým úsměvem Harry zíral přes sluneční paprsky na sněžnou sovu, která seděla na jedné z větví.
"Hedviko!" Nikdy nebyl tak rád, že ji vidí. Vědomí, že žije, alespoň trochu uklidnilo bolest po ztracených věcech. Sova mu slétla na rameno a jemně se mu hlavou otřela o pohmožděnou tvář. "Doufám, že sis našla něco k jídlu," zamumlal Harry a hladil ji po břiše holým zápěstím, protože měl na rukou zahradní rukavice.

Hedvika několikrát zahoukala a pak mu něco hodila do klína.

"Co to je?" zeptal se chlapec, stáhl si rukavice a zvedl malou obálku z pergamenu. Otočil ji a zadíval se na zvláštní červenou pečeť s hadem do tvaru písmene "S".
Hedvika zahoukala a vzlétla zpátky na strom. Harry rozlomil pečeť a vyndal z obálky krátkou zprávu. Sedl si na zem a začal číst:

Pane Pottere,

prosím připravte se dnes večer v 7 hodin na cestu do Bradavické školy čar a kouzel. Mějte sbalený kufr a buďte převlečený do školního hábitu. Budu velice nerad, pokud tomu tak nebude.

Ředitel není o nic méně zaneprázdněný než všichni ostatní, proto mě požádal, jestli bych si nenašel čas ve svém vlastním nabitém programu a nedoprovodil vás do školy. Očekávám úplné vysvětlení vašeho nezdvořilého chování a důvodu, proč jste se nedostavil do Bradavic se svými spolužáky.

Severus Snape

Profesor lektvarů

Bradavice

S ukřivděným povzdechem Harry dopis složil a zastrčil do kapsy svých obnošených džínů.

"To neznělo zrovna hezky," zamumlal a vrátil se k práci. S jistotou věděl, že ať po něm ředitel nebo ten co-má-za-problém Snape chtěli cokoliv, nemůže to udělat. V sedm bude ve svém přístěnku, zatímco se jeho teta a strýc budou koukat na televizi. Snape utrpí šok, až mu strýc Vernon řekne, že ta zrůda nepůjde do školy, protože zrůdy jsou příliš hloupé na to, aby se za ně utrácely peníze na školné.

1. září 1991, podvečer

V pět hodin se šel Harry umýt, aby mohl tetě Petunii a strýci Vernonovi připravit večeři. Teta Petunie ale byla svátečně oblečená a s jemným úsměvem na rtech pobíhala po domě. Chvíli jí proto trvalo, než si Harryho všimla.

"Do přístěnku, kluku! Jdeme s tvým strýcem na večeři a nehodlám si tebou zkazit večer. Takže mlč!"

"Ano, teto Petunie." Harry se přikrčil a poslušně vešel do přístěnku. Když se teta chystala dveře zamknout, Harry poprosil: "Prosím, teto, mohl bych dostat něco k večeři?"

Petunie zabouchla dveře a Harry vyjekl, když mu ve dveřích zůstaly prsty. "Jsi akorát samá přítěž, kluku! Dneska nic nedostaneš!" Zámek zaklapl a potom už byly slyšet jen tetiny kroky, když zamířila po schodech nahoru ještě se na poslední chvíli přelíčit.

Harry se na tenké matraci přikrčil a přitiskl své zraněné prsty na svou hruď. Tiché slzy kanuly na matraci, jak mu prsty pulzovaly bolestí.

Hagrid, ten obr, co mu doručil ten dopis a vzal ho do Příčné ulice plné všech těch úžasných nových věcí, mu pověděl, jak jeho rodiče doopravdy zemřeli. Zlý čaroděj je zabil, ale od Harryho se jeho kouzlo odrazilo a zanechalo ho naživu jen se zvláštní jizvou ve tvaru blesku na čele. Jak chlapec zavřel své mokré oči, přál si, aby tam tehdy zemřel s nimi.

1. září 1991, 18:50

Sever Snape měl jen zřídkakdy dobrou náladu a díky záležitosti, ke které se nechal ředitelem umluvit, spolu s pobíháním, žertíky a křikem, rapidně klesala pod bod mrazu. A díky směšnému slibu, který dal Lily jedné noci, byl teď na cestě do Zobí ulice č. 4, Kvikálkov.

Zdálo se, že Harry Potter, arogantní syn Jamese Pottera, si předsevzal, že se nepřipojí ke svým spolužákům na cestu Bradavickým expresem. Místo toho se ten rozmazlený spratek rozhodl zůstat doma a on teď musel podniknout tuhle cestu. Nápad poslat mu vzkaz dostal, když se před ním na snídani ve Velké síni objevila neznámá sněžná sova.

"Ach," povzdechl si Brumbál, když si všiml sněžné sovy, která teď s očekáváním hleděla na profesora lektvarů.

"Co?" vyštěkl Snape. Připravoval se na nové pololetí dlouho do noci a moc toho nenaspal.

"Pokud se nemýlím, tak tato sova patří Harrymu Potterovi," vysvětlil Brumbál. Pták klovnul do Snapeovy slaniny, a ten na ni výhružně zavrčel. Hedvika zahoukala a vytrhla profesorovi slaninu z rukou. Brumbál se zasmál a Snape měl chuť vyslat na starého kouzelníka nějakou kletbu, třeba svědivé prokletí na jeho trenýrky.

"Jen klid, můj chlapče," pokáral ho Brumbál. Snape se naštval. Nebylo to poprvé, co měl pocit, že mu Brumbál čte myšlenky. Ale Snape věděl, že by na něj Brumbál nikdy Nitrozpyt nepoužil. Na to byl příliš dobrý v Nitrobraně. "Konec konců, dnes ráno jsme o problému pana Pottera mluvili a ty-"

"Ano, ano, ano," zamával Snape rukou. Jednak aby odehnal sovu, jednak aby Brumbála zastavil. "A už jsem souhlasil, ne snad, řediteli?"

"To ano, Severusi, a jsem velice rád, že se o chlapce postaráš. Nemám pochyb o tom, že to bude potřebovat…" Zbytek Snapeovi unikl, když jeho pozornost přitáhlo zřetelné odfrknutí ze strany zástupkyně ředitele a hlavy Nebelvírské koleje.

"Chcete něco dodat, Minervo?" zeptal se Snape. Profesorčin chladný výraz plný pohrdání, který směřovala směrem k řediteli, staršího Zmijozela zaujal.

"Tito…mudlové," vyprskla, "Věděla jsem, že jsou ti nejhorší z…"

Brumbál ji přerušil: "A já vám vysvětlil, jak důležitá je Krevní ochrana pro chlapcovo přežití. Navíc nemůžete říct, že by Petunie Dursleyová odvrhla syna své sestry. Lily Petunii zbožňovala."

Zdálo se, že to byl konec debaty. Snape si dal dohromady to, co on sám o Petunii Evansové věděl, s tím, co mu řekla Minerva, a začínal pociťovat zvědavost nad tím, co zabránilo Harrymu Potterovi nastoupit do vlaku i v cestě do Bradavic. Zvědavost stranou, neměnilo to nic na tom, že byl jen ředitelovým poslíčkem, a pokud ten kluk nebude mít pořádné vysvětlení…no, bude litovat toho dne, kdy se narodil. Tímto inspirován, napsal Snape krátkou zprávu, kterou dal té protivné sově, a Hedvika vzlétla zanechávajíc profesora lektvarů nad zbytky jeho snídaně.

Snape se přemístil do Zobí ulice a ani se nenamáhal převléct ze svého hábitu do mudlovského oblečení. Konec konců, nakázal chlapci, aby se také převlékl do hábitu, a bylo by proto nesmyslné, kdyby požadoval kouzelnický oděv, ale sám si ho nevzal.

Prosté zastírací kouzlo vyřešilo problém s mudly, a pak už zamířil k domu číslo čtyři. Okamžitě ho popadl vztek, když v domě neviděl žádnou známku života. Žádná lampa nesvítila ani uvnitř ani venku. Vypadalo to, že nikdo nebyl doma. Snape už se vztekle otáčel pryč, když zaslechl zahoukání té Potterovy zatracené sovy. K jeho překvapení sova slétla ze střechy domu na jeho rameno. Klovla ho do ucha, čímž u mrzutého kouzelníka vyvolala pobouřený výkřik.

"Jen počkej!" zavrčel, když sova odletěla pryč. "Znám několik lektvarů, které obsahují soví játra!"

Hedvika se nevrátila na své původní bidýlko na střeše domu, ale nejistě se usadila na černé poštovní schránce vedle vstupních dveří. Několikrát do dveří klovla a stočila svůj pohled na kouzelníka. Potom vydala uši drásající skřek.

"Ticho," vyštěkl Snape. Sledoval, jak sova znovu klovla do dveří. Tentokrát, díky bohu, jen zahoukala, a upřela na profesora lektvarů svůj prosebný pohled.

Snape se zamračil a jeho zvědavost ještě stoupla. Ve vzduchu visely obavy, když kráčel k bíle natřeným vstupním dveřím. "Alohomora," zašeptal. Jednoduchý zámek klapl a dveře se pomalu otevřely.

Uvnitř bylo ticho a tma. Snape vykročil s hůlkou nataženou před sebou připraven okamžitě zaútočit.
Použil složité kouzlo, které způsobilo, že dům bude zvenčí vypadat stále stejně, jako když sem vešel. Když byl hotov, použil kouzlo Lumos, které vytvořilo na konci jeho hůlky proužek světla, který mu stačil k tomu, aby prozkoumal první podlaží domu.

Nikde nikdo nebyl. Bylo tu ticho. Stále. Jak kráčel ke kuchyni, jeho nos zachytil pach jemu natolik povědomý. Pach, který byl někdy cítit z chlapeckých ložnic Zmijozelu, pokud se chlapci rozhodli po sobě neuklízet. Nevyprané oblečení, pot, špína. Ale bylo tu ještě něco jiného, co způsobilo, že se mu vlasy na krku zježily zlou předtuchou. Cítil krev. Starou, ale s jasným náznakem nemoci nebo infekce.
Dalším kouzlem zesílil nepříjemné pachy, aby je mohl lépe identifikovat. Nemoc a infekce byly staré stejně jako krev, ale ostrý pach mědi mu naznačil, že tu byla i nová krev, která se přidala k té staré. Jako by si někdo nepral své oblečení a lůžkoviny v době, kdy byl nemocný nebo zraněný. Dítě. Zanedbané dítě.
Snapeovi se udělalo zle jen při tom pomyšlení, zrušil kouzlo, aby tak mohl lépe ignorovat ten nepříjemný smrad. Navíc už stejně věděl, odkud se bere.

Snape zíral na malá dvířka pod schody.
Přístěnek na čisticí prostředky, staré hadry, snad kýble nebo mopy a košťata. Připomínal mu jiný přístěnek pod schody ve starém domě, ve kterém vyrůstal. Častokrát se tu schovával před svým otcem, když byl opilý a potřeboval si do někoho praštit. Nejlépe do Snapea. Když tak pozoroval ten malý přístěnek, z nějž vycházely ty nepříjemné pachy, uvědomil si, že nedokáže hned pokračovat v hledání.

Co když byl Chlapec, který přežil, v tom přístěnku? Což když syn Lily Evansové nebyl tím arogantním spratkem, jak předpokládal, ale týraným dítětem? Co by Snape udělal, kdyby objevil někoho se stejným dětstvím, jako bylo to jeho?

Neznamenalo to, že by se Snape nezajímal o jiné týrané děti. Statistiky bohužel ukazovaly, že týrané děti měly tendenci být zařazeny do Zmijozelu, protože aby přežily v sotva ideálním životě, musely se chovat zmijozelsky. Co se týče dětí ze Zmijozelu, byl Snape jejich nejlepším zastáncem, ale ještě víc ochranitelsky se choval k dětem, kterým bylo ubližováno. Na rozdíl od ostatních ředitelů kolejí držel Snape nad svými Zmijozely pevnou ruku. Nad dětmi, které bez zaváhání považoval za své vlastní. Byl přísný - přesně ustanovené večerky, věku příslušné tresty. Ve své koleji vytvořil uspořádanou síť prefektů, starších studentů, kteří se ukázali jako dostatečně schopní, aby mu pomohli s dohlížením a péčí o mladší studenty, a dbali na dodržování pravidel.

Předsudky proti Zmijozelu ze strany ostatních kolejí se od Snapeova studia v Bradavicích nezměnily, ale Snape dělal vše pro to, aby své Zmijozely před těmito předsudky ochránil. Fakt, že Harry Potter, syn zlotřilého tyrana a "protizmijozelského Poberty"-jak se sám rád nazýval- Jamese Pottera, by se mohl v důsledku týrání ocitnout v jeho vlastní koleji, profesorem lektvarů otřásl.

Jen stěží dokázal dýchat a odvrátit se od přístěnku, když jeho mysl zaplavily vzpomínky na jeho vlastní kruté dětství. Nohama zavadil o pohovku. Sedl si a sklonil hlavu ke kolenům.

Cítil se směšně, když reagoval tímto způsobem, ale pravda byla, že ten malý, vyděšený chlapec, který se často musel schovávat před svým opilým otcem nebo prchat do sklepení před nebelvírskými Poberty, byl v tuhle chvíli opět tady. A byl to právě strach toho malého chlapce, který zaplavil již dospělého Snapea. A když tak shlížel přes halu na ten malý přístěnek, pocítil vztek.

Vztek na sebe, na Brumbála, na Minervu, která vypadala, jako že něco věděla, ale stejně nic neudělala! A vztek na ženu jménem Petunie Evansová - Dursleyová! Vzpomněl si na tu malou holku, která se své sestře často posmívala, až ji dohnala k slzám. Jak to, že se nikdy nezajímal o Lilyino dítě? Šel se snad někdy Brumbál nebo někdo jiný, kdo počítal Jamese a Lily Potterovy mezi své přátele, podívat na toho chlapce?

Snape přistoupil k přístěnku, odemkl dveře a otevřel je.

Ten "umaštěnej idiot", muž, který opovrhoval Nebelvíry, ten, co byl připraven udělat synovi Jamese Pottera ze života peklo za věci, které mu jeho otec udělal, zmizel. Když se díval na tu stočenou, spící postavičku, na Lilyina syna, který byl tak malý, že mu sotva mohlo být jedenáct, cítil, jak jeho srdce měkne. Jeho svět se otočil vzhůru nohama a jeho mysl se snažila dát dohromady to, co si o Harrym Potterovi myslel, s tím, co viděl.

Snape si klekl na jedno koleno a dotkl se rukou chlapcových tváří. Na jemné kůži cítil zaschlé zbytky slz, ale pak spatřil modřinu a kapky krve na dece, matraci i na špinavém tričku, které měl chlapec na sobě. Proč se nevzbudil? Snape s obavami sledoval zaschlé kapičky krve až k pohmožděným prstům, které byly na konečcích ošklivě pochroumané, jako by si je přivřel do dveří.

"Lily," zašeptal Snape, když jeho mysl konečně přijala fakt, že synovi Jamese Pottera bylo ubližováno a patrně teď někoho potřeboval. I kdyby ten někdo měl být ten "umaštěnej idiot", který tak moc nesnášel toho tyrana, který mu vzal jeho Lily.

Mávnutím hůlky Snape chlapce bezpečně uspal, takže se mohl sklonit a vzít chlapce do náručí. Chlapec byl hodně cítit, hlavně od hadrů, které měl na sobě, a matrace, na které spal. Ze spánku Harry zamumlal protest, kterým žádal strýce, aby "přestal". Jak se Snape mračil na špinavou matraci a roztrhané zbytky dětské deky, spatřil něco, co ho zaujalo. Odnesl chlapce do obýváku, kde ho jemně uložil na pohovku, a vrátil se k přístěnku.

Harry se pokusil si svůj přístěnek vyzdobit kousky papíru s obrázky, které nakreslil a vybarvil. Byly stvořeny z jeho fantazie a snů - hrad, obr, děti létající na košťatech a starý muž s dlouhým, bílý plnovousem, který na to vše dohlížel. Nejúžasnější kresba, kterou Harry vytvořil, byla kresba sebe samotného stojícího vedle vysokého muže v černém. Černé nebyly jen jeho bledé tváře, dlouhý nos a ruka s dlouhými prsty, která ochranitelsky spočívala na Harryho paži. Ta postava, podle všeho Snape, držela v druhé ruce hůlku a mířila s ní na další osobu na obrázku. Tento dospělý muž měl hadí obličej a děsivé, rudé oči. "Pán Zla," zašeptal Snape. Voldemort byl dokonce vyšší než Snape, ale byl zahalen v zelené záři, která se ovíjela kolem jeho těla.

Snape znovu pocítil, jak se jeho svět začal nejistě naklánět. Několikrát se zhluboka nadechl, a když si byl jistý, že neomdlí, naklonil se a sesbíral všechny kresby. Tu s Harrym, jím a Voldemortem Snape zmenšil a schoval do jedné z kapes pláště. Ostatní kresby přeložil a strčil do jiné kapsy.

Zavřel dveře přístěnku a vrátil se ke svému mladému svěřenci. I ve spánku Harry plakal a prosil někoho o pomoc.

Zvedl chlapce do náručí a přitiskl si ho na hruď. Naklonil se k němu, a tak, že ho mohl Harry slyšet ve svém snu, mu Snape zašeptal do ucha: "Omlouvám se, že jsem nepřišel dřív, Harry. Ale teď tu jsem. Už jsi v bezpečí."

Harry se uvolnil a Snape se se zlověstným, ale odhodlaným výrazem přemístil ze Zobí ulice č. 4, Kvikálkov. Pokud k tomu měl co říct, tak se sem Harry Potter už nikdy nevrátí.

A/N: Tááák, váš názor? Jsem zvědavá. Komentujte prosím.