Dokud nás smrt nerozdělí 1

„Jo, já tomu rozumím, Rossi," namítl Reid defenzivně. Jeho hlas zněl téměř dotčeně, když pochopil, že starší kolega naznačuje opak. Jak si mohl Rossi myslet, že by nepochopil něco tak banálního? Potřásl nesouhlasně hlavou.

Rossi beze slova povytáhl obočí.

„Vážně!" dodal okamžitě, když zaregistroval nedůvěřivé pohledy ostatních.

Zamračil se a protočil otráveně oči. Nelhal. Chápal, opravdu chápal, proč je toho třeba. Protože celý tenhle případ byl nanic.

Předně, oni by tady vlastně vůbec neměli být. Ne v Torontu. Neměli přece v Kanadě co dělat, neměli tady pravomoci, rozhodně ne dost na to, aby tady mohli vyšetřovat sérii vražd.

Ale byli tady, protože si je vyžádala přímo kanadská jízdní policie.

Měl vědět hned, když jim šéf místní policejní jednotky zavolal s žádostí o pomoc, že tento případ rozhodně nebude tak jednoduchý, jak to zpočátku vypadalo. Ale oni věřili, že to vyřeší, nejpozději za pár dnů, nejlépe ještě předtím, než zemře někdo další. Jenže se jim to vůbec nedařilo.

Popravdě řečeno, v Torontu měli problém, pořádný problém. Už celé týdny nacházeli policisté po celém Torontu mrtvé muže – celkem se už jednalo o pět párů – a ačkoli se neúnavně (a obětavě, pokud uvážil, kolik času kvůli tomu policisté trávili v práci přesčas) snažili pachatele odhalit a najít, nešlo to. Nedařilo se jim zjistit nic, co by je navedlo k podezřelému, dokonce zatím nenašli nic (tedy kromě skutečnosti, že všechny oběti byly gayové) co by je spojovalo. Dva páry byly přímo z Toronta, jeden se sem přistěhoval teprve před pár měsíci, čtvrtý z párů tady byl na výletě. Poslední pár byli Američané, jeden z mužů původem z Nevady, druhý z Ohia. Proto je zavolali.

A oni okamžitě přijeli, připravení udělat to nejlepší, co bylo v jejich silách, aby pomohli. Ovšem ani jejich pomoc, ani profil, který vytvořili, v pátrání nijak nepomohl.

Takže ano, skutečně chápal, proč je potřeba mít u tohoto případu někoho v utajení, dva schopné agenty, kteří by snad vylákali neznámého na povrch, ať už to byl kdokoli a skrýval se kdekoli.

Jediné, co nechápal, bylo, proč to musí ze všech těch agentů a policistů být zrovna on.

„Ale proč já?"

Oči měl rozevřené doširoka, vyplašené a nechápavé, každý, kdo se mu do nich podíval, mohl okamžitě poznat, jak strašně moc je nejistý, jak moc je tím, co by měl udělat – co se očekávalo, že udělá – zmatený.

„To je přece jasné, ne?" prohlásil Morgan s náznaky tlumeného smíchu a chvíli se na něj tiše díval, než pobaveně, se škádlivým zamrkáním dodal: „Jsi z nás nejhezčí!"

Reid se zamračil a rychle uhnul pohledem, aby se nemusel dívat Morganovi do tváře.

„Morgane!" zasyčel Rossi káravě, ale v očích mu svítilo pobavení.

Morgan jeho výtku ignoroval a stále se smál.

„No tak, Spenci, neposlouchej ho," poradila Reidovi JJ, na tváři jemný úsměv. Stejně jemný byl i její hlas, konejšivý, jako by se pokoušela utěšit dítě, které právě propadlo smutku. Jako by se pokoušela utěšit třeba Henryho. „On jenom žárlí. Ví totiž, že jemu by nikdo neuvěřil, že randí s Hotchem."

„Jo, to je přesně to, co mě trápí," zamumlal Morgan se smíchem, ale trochu zvážněl, když po něm Hotch střelil pohledem. Zvedl ruce obranně před sebe. „Nic proti, Hotchi."

Hotch neodpověděl, jen zvedl obočí, pak se soustředěně zahleděl zpátky do jedné ze složek k případu, předstíraje, že další rozhovor v místnosti neposlouchá.

„S Ho-Hotchem?" zakoktal se Reid a kradmo se po nadřízeném podíval. „Ten druhý má být Hotch?" ptal se polohlasem, zpanikařeně. Zbledl.

„Ano," potvrdil Rossi.

„Proč já s Hotchem?" zeptal se důrazně Reid a upřel na JJ velké, hnědé, vyděšené oči. Vypadalo to spíše, jakoby žádal záchranu, ne odpověď.

JJ se pousmála. „Vy dva nejlépe odpovídáte viktimologii," připomněla mu měkce. „Nevíme toho sice o obětech moc, ale vy dva se jim nejvíce podobáte, alespoň pokud můžeme soudit. A taky budete nejvíce uvěřitelní."

Reid zvedl obočí, tvářil se nechápavě. „Co? Jak to myslíš –"

Hotch konečně zvedl hlavu od lejster a podíval se upřeně na svého mladšího kolegu. Tvářil se úplně klidně, skoro chladně. „Reide, je to jen případ," řekl mu pevně a protočil oči. „Nic to přece není. Jen se na pár dní zašijeme v Torontu a občas si vyjdeme na oběd nebo na večeři, aby nás bylo trochu vidět. Toť vše." Vyčkávavě se na něj díval, obličej bez výrazu, jako z kamene.

Reid svěsil ramena a nespokojeně, téměř ublíženě se mračil. Nelíbilo se mu to, vážně se mu to nelíbilo. Nechtělo se mu dělat tajného, nechtělo se mu zůstat v nějakém bytě uprostřed Toronta. Nechtělo se mu zůstávat uvězněný v jednom bytě s Hotchem – s kýmkoli – a přijít o své soukromí. Nechtělo se mu předstírat, že je v jakémkoli romantickém vztahu s Hotchem. Ne, v žádném případě do toho neměl v plánu jít. Jenže ti muži byli přece v nebezpečí…

„Tak co, uděláš to?" zeptal se ho Hotch, pohled pevně zakotvený na jeho obličeji.

Reid si odhrnul vlasy za ucho, než se konečně odvážil rozechvěle zvednout hlavu a podívat se na něj. „A mám na vybranou?"

Hotch nečekaně nadzvedl jeden koutek úst, vypadalo to skoro jako úsměv. „No…" zaváhal, „vlastně ne," usoudil nakonec.

Morgan se opět rozesmál.

xXx

Reid s Hotchem stáli na chodbě jednoho z věžáků kousek od centra Toronta, přímo přede dveřmi jejich nového, společného bytu.

Reid nervózně přešlapoval, přes rameno cestovní tašku o něco větší než byla ta, kterou si s sebou obvykle na případy bral, zatímcose Hotch mlčky přehraboval v bočních kapsách své tašky a hledal klíč.

Mladík se cítil nejistě. „Hotchi…"

„Aarone," opravil ho Hotch okamžitě, aniž se na něj jen podíval. Němě zajásal, když konečně našel klíč.

Reid zmateně zamrkal. „Co?"

Hotch se k němu otočil. „Oprav mě, jestli se pletu, ale podle mě nám nikdo neuvěří, že spolu žijeme, když si budeme říkat příjmením, Spencere," prohlásil stejným tónem, jako kdyby mluvil o počasí.

Reid na něj zíral. Opravdu mu Hotch právě teď řekl jménem? Nepřeslechl se jen?

Hotch odemkl a otevřel dveře. „Tak pojď," zamumlal Hotch jemně a galantně o krok ustoupil, aby mohl Reid projít dovnitř první. Reid mírně zaváhal, ale pak se zhluboka nadechl a odhodlaně překročil práh, předem se obávaje, co ho za ním asi čeká.

Hotch vstoupil do bytu hned po něm a zavřel za nimi dveře. „Pak ti dám druhé klíče, někde bych je měl mít," slíbil mu a položil svou tašku na podlahu v předsíni.

„Jasně," přikývl Reid pomalu a zvědavě se rozhlížel okolo sebe.

Chvíli bylo ticho.

„Vypadá to tady docela dobře," ohodnotil Hotch jejich nový byt, když se kolem sebe rozhlédl. „Garciová?"

„To by vysvětlovalo ty růžové polštářky na pohovce," utrousil Reid. „Ale jinak to není špatné," uznal po chvíli neochotně.

Byla to pravda. Byt byl příjemný, plný světla, dobře vybavený a útulný, přestože byl malý, nic víc než předsíň, obývací pokoj, koupelna, kuchyň a ložnice. Jedna ložnice.

Reid svěsil hlavu a zkroušeně si povzdychl.

Hotch se pousmál, v očích mu hrály pobavené, škádlivé ohníčky. „Vítej doma, zlato."