Kapitola třicátá

Miluju sex, pomyslel si Harry, zatímco jednoho lednového úterního večera usínal v Severusově posteli. Severusova ruka líně pohladila jeho vlasy a Harry se přitulil ještě blíž ke svému černovlasému manželovi, blažený a nasycený rozkoší a potěšením.

Byli manželi skoro půl roku, ale Harry si to teprve teď začal opravdu užívat. Severus jako jeho nepřátelský učitel se začal stávat jen hodně vzdálenou vzpomínkou – i jejich soukromé hodiny lektvarů čím dál víc připomínaly pouhé pohodové setkání dvou přátel, kteří se ovšem čas od času něžně nebo vášnivě políbili.

Stejně tak mizely Harryho rozpaky – jako pára nad hrncem se rozplývaly s každým dalším poprvé.

A že jich bylo… o některých dokonce ani Čaroděj&Čaroděj neměl tušení.

Například minulý týden…

Bylo to ve čtvrtek, dva dny po tom báječném dni, kdy tím naprosto nejlepším způsobem oslavili Severusovy narozeniny.

Harry přišel domů (kdy se vlastně Severusův byt stal jeho domovem?) kolem páté. Hledal Severuse – chtěl se s ním domluvit, zda budou večeřet tady nebo ve Velké síni.

V obývacím pokoji ani v ložnici nebo v kuchyni Severus nebyl. I v laboratoři bylo podezřelé ticho.

Tibby! Dobby!" zavolal Harry.

Objevili se před ním oba a chvíli se strkali, než se Dobbymu podařilo proklouznout před skřítku a zapištět: „Co si Harry Potter přeje?"

Harry zvedl oči k nebi a zeptal se, jestli neviděli Severuse.

Dobby znejistěl, ale než odpověděl, Tibby před něj skočila s vítězoslavným výrazem.

Tibby ví, pane Harry! Pan Severus se koupe."

Díky Tibby. Dobby," dodal Harry rychle, „můžete jít…"

Koupe se?

Harry se vydal ke koupelně.

Koupat se Severus mohl jen v druhé části koupelny – i Harry už několikrát využil tu krásnou místnost s malým bazénem uprostřed. Cítil se tam dobře – byl to mimořádně příjemný prostor laděný do teplých a uklidňujících barev (červené, hnědé a oranžové), s exotickými vzory dlaždic i s decentní výzdobou, s malými keříky ověšenými sladce vonícími květy.

Ale když trochu váhavě otevřel dveře, téměř koupelnu nepoznal.

Místo poněkud ostrého světla z lustru uprostřed stropu osvětloval koupelnu měkký svit plamínků svíček rozmístěných u stěn na zemi i v nenápadných držácích na zdech, které Harry předtím zaregistroval jen letmo. Byly to nespíš svíčky, které vydávaly tu úžasnou jemnou vůni a doplňovaly tak Harrymu dobře známou sladkou vůni květů. Tichá hudba dokreslovala skoro pohádkovou atmosféru, ale Harry jí nevěnoval mnoho pozornosti.

Jeho oči totiž zcela poutal nahý muž sedící na vyvýšeném místě pod vodou, s vlhkými černými vlasy, uvolněně spočívající v lehce vířící vodě. Svůdně se na Harryho usmál a ten na chvíli téměř zapomněl dýchat. V břiše mu vířily ještě nepříliš známé pocity, jeho úd sebou bezděčně škubl a cítil se, jako kdyby měl horečku, která ale neměla nic společného s nemocí – naopak, Harry se cítil velice živý…

Připojíš se ke mně, Harry?"

Ten hlas byl tichý, ale měl nad ním zvláštní moc, jako kdyby mu poroučel, jako kdyby mu říkal, co má dělat… a Harry mu odpověděl tím, že si netrpělivě sundal šaty a pak se posadil na okraj nádržky a vklouzl do teplé vody.

Později Harryho napadlo, že ta vůně snad byla afrodiziakem – co jiného je mohlo omámit tak, že propadli jakémusi vášnivému šílenství?

Jejich ruce se dychtivě dotýkaly horké kůže toho druhého a Harryho nohy téměř okamžitě obemkly Severusovy. Jejich polibky byly omamnější než víno, jejich laskání v sobě mělo jakousi podivnou horečnost a v té se proti sobě pohybovaly i jejich tvrdé klíny… tichá hudba byla brzy přehlušena jejich dychtivým sténáním…

Harry téměř nevnímal své vyvrcholení po pouhých několika minutách, všechny jeho pocity jako kdyby byly celou dobu zostřené a zaměřené jen na jediné – na Severuse, jeho kůži, jeho zvědavé ruce, silná stehna, tvrdý penis, jazyk proplétající se s jeho jako had, jemné chloupky na hrudi…

I voda jako kdyby je něžně laskala, ale nakonec se přesunuli ven z bazénku, mokří a rozpálení a stále neuspokojení… Harry měl pod sebou jen ručník, ale necítil tvrdost vyhřívaných dlaždic, jen se dychtivě vzpínal k Severusovi, který si obratně položil jeho nohy na ramena a rychle ho protáhl jedním a pak dvěma prsty.

Mladík netušil, kde a jak Severus tak rychle vyčaroval lubrikant – asi nějaké Přivolávací kouzlo – ale na tom nezáleželo tak dlouho, jak do něj ten úžasný muž divoce pronikal, hluboko a téměř drsně, ale přitom to bylo to nejúžasnější, co Harry zatím zažil – v té téměř zvířecí rozkoši byla i bolest, ale Harry ji téměř nevnímal a necítil…

Křičel a když na Severusovu hruď vystříklo jeho semeno, na chvíli přestal vnímat okolní svět.

-)-)-)

Voldemort přejel ledovýma očima shromáždění svých věrných. Byli tu všichni, od těch nejschopnějších a nejzkušenějších jako Lucius Malfoy, až po idioty jako bláznivý starý Carrow. Také několik nováčků – mezi třemi mladíky stojícími úplně vzadu nejvíc zářily vlasy Draca Malfoye.

„Všichni víte, co máte dělat. Uvidíme se 14. února na našem místě poblíž Prasinek. Belo a Luciusi, zůstaňte, vy ostatní můžete jít."

Dva jmenovaní se hrdě napřímili. Ostatní postupně mizeli.

„Belo, žádné novinky ohledně… naší věci?"

„Je mi líto, pane…" zakoktala Belatrix, zjevně otázku nečekala.

Voldemortovy oči se zúžily tak, že z nich byly jen rovné čáry.

„Vím, že se snažíš, má milá, ale začínám ztrácet trpělivost…"

„Můj pane, jsem si jistá, kde by něco takového mohlo být, ale…," odmlčela se a vrhla kradmý nedůvěřivý pohled na Luciuse.

Voldemort přikývl.

„Dobrá. Ano, vím. Pokračuj v práci, Belo. A teď k tobě, Luciusi… zdálo se mi dnes, že Draco nějak prožíval, když jsme mučili tu bystrozorku. Nemyslel bych si o tobě, že ze syna vychováš slabocha…"

Lucius se náhle potil a ruce se mu trochu chvěly.

„Pane, ujišťuji vás, že Draco je vám zcela oddaný. Je… jen mladý a nezkušený, pane. Jsem si jist, že vás příští týden nezklame…"

„Pro tvé vlastní dobro bys v to měl opravdu doufat, můj drahý Luciusi," řekl Voldemort s jasným varováním v hlase, „ostatně se to týká i tebe, Belo. Je to tvůj synovec. A jestli ten kluk selže, potrestám vás oba."

-)-)-)

Tibby stála ve svém miniaturním pokojíčku před zrcadlem. Chloupky na hlavě si rozpustila a ozdobila několika miniaturními barevnými mašličkami – Dobbymu se líbilo hodně barev. Tenké tělíčko zahalila do kraťoučké bílé tuniky s barevnými puntíky, aby jí byly dobře vidět nohy s pěkně kostnatými koleny – na ta byla Tibby zvlášť pyšná. Do uší si zapíchla dva bodláky, krásně jí trčely do stran.

Po chvíli pozorování se Tibby radostně zatočila a zatleskala rukama. Byla prostě neodolatelná.

Svést Dobbyho k páření bylo lehké a oba si to náramně užívali – kdo mohl tušit, že ten nemotora má tak citlivá ušiska a tak obratný jazýček? A jak hezky při tom výskal – skoro tak hlasitě jako ona a to už bylo co říct.

Ale Tibby už oslavila hezkých pár křížků přes stovku a nepohrdla by trošku stálejším vztahem a nějakým tím skřítčetem – nu, pár let by ovšem úplně stačilo. Navíc by od ní Dobby jistě nečekal věrnost – v Bradavicích bylo přece tolik roztomilých domácích skřítků! Někdy Tibby docela obdivovala lidi, jak vydrží být věrní jeden druhému – ovšem, pro ně to bylo snadné, když měli oproti skřítkům a skřítkám takovou chladnou náturu.

Aspoň že se ti dva její páni už trošku umoudřili… Tibby se při té myšlence spokojeně uculila.

I když, nedávno vyváděli v koupelně tak, že tam pak Tibby s Dobbym uklízeli celou noc a ani se do rána sami pářit nestihli. Nu, pak se ovšem pan Severus nemohl divit, že se na něj Tibby celý den trochu mračila!

-)-)-)

„Použil jsi Tantalovo prokletí? Na oba?" Sirius se uznale a souhlasně usmál.

Konečně se trochu uklidnil – po Severusově suchém a jen naoko lhostejném výkladu, jak Dursleyovi zacházeli s jeho kmotřencem, řádil tak, že místnost připomínala trosky po tornádu. Musel se proměnit v psa, aby to ze sebe trochu dostal – a tentokrát mu Remus nemohl v uklidňování moc pomoci, protože zuřil taky. Severus je oba sledoval zaujatěji, než by ho napadlo – bylo to vlastně poprvé, co byl s oběma delší dobu sám v jedné místnosti a samotného ho překvapilo, že ho tento fakt příliš nevyvádí z míry a že jejich konverzace už nepřipomíná nepřátelské lidojedy, kteří zvažují, jakou část toho druhého si dají jako předkrm.

Přirozeně to neznamenalo, že by se na sebe zamilovaně usmívali – ostatně, Blacka bylo vždycky snadné rozčílit, ten chlap byl horkokrevný jako ohniví afričtí červi, které tamní čarodějové a čarodějky používali k zahřívání kotlíků s lektvary místo ohně.

Když byli Remus se Siriusem konečně jakžtakž v pořádku, Severus jim vysvětlil svou pomstu – kromě pár drobných proklínání (díky kterým jim dům připravoval nejrůznější nástrahy) použil na Petunii a Vernona Tantalovu kletbu – budou mít hlad a nejrůznější chutě, ale jídlo je nikdy úplně nezasytí a nikdy jim nezachutná. A kromě toho budou mít stále strach, že se něco stane jejich milovanému synáčkovi – strach, kterého se nebudou moci zbavit a který je bude pronásledovat dnem i nocí a bude je budit ze spánku.

„Nikdy zjevně neměli strach o Harryho, takže si teď strachu užijí o to víc – dobrý nápad, Severusi. Až na to, že ministerstvo by to tak úplně neschválilo – nejsi bystrozor a neměl jsi žádné povolení k obsazení kouzel na mudly, zvláště takovýchhle kouzel…" podotkl Remus.

Severus pokrčil rameny.

„Co oči nevidí… A navíc by nikdo nepoznal, že jsem to obsadil já."

„Taky bych si to s nimi rád vyřídil," řekl Sirius naštvaně, „myslíš, Remusi, že bychom mohli…"

Remus vzdychl a zavrtěl hlavou.

„Já tě chápu, Siri… víc, než si myslíš. Ale myslím, že tohle je dostatečný trest. A teď stejně nemůžeme riskovat a vyrazit si tam jen tak na výlet…"

„Do háje s tímhle vězením! Sakra, kdybych byl volný…" Sirius si bezmocně prohrábl vlasy a klesl na křeslo vedle Remuse.

„Asi bych měl jít," Severus pomalu vstal a otočil se ke krbu.

„Počkej…"

„Co ještě chceš, Lu… Remusi?"

„Jen mě napadlo… myslíš, že bychom o tom měli mluvit s Harrym?"

Lupin ho žádá o radu ohledně Harryho Pottera? Co bude dál, Sirius mu dá pusu na čelo?

Profesor lektvarů trochu nepříjemně pokrčil rameny.

„Já… nemyslím, že je to nutné. Rozhodně ne teď. Harry to myslím považuje za dávnou a uzavřenou minulost – pokud vím, od Dursleyových se už dávno pomyslně zcela odpoutal. Asi by se i cítil špatně, že o jeho životě u těch zatracených mudlů víme tolik. A není moc, co by se s tím teď dalo dělat – šťastné dětství mu nikdo nevrátí. A všechny ty události posledních let, hlavně to loňské neštastné setkání s Voldemortem a smrt Cedrika Diggoryho… řekl bych, že to jsou všechno věci, které ho momentálně trápí a pronásledují víc…"

„Má… má noční můry nebo něco podobného?"

Severus přikývl.

„Na podzim ho docela trápily, ale teď je to lepší. Dal jsem mu některé lektvary, které pomohly a také čas je myslím faktor, který k tomu zlepšení přispěl…"

Nezmínil se, že noční můry jsou pryč od té doby, co s ním Harry spí. Lupin i Black na něj teď zírali málem vděčně, ale tahle léčba by se asi Blackovi moc nezamlouvala.

Po chvíli poněkud trapného ticha si Remus odkašlal.

„Děkujeme, Severusi. Nejen… ne jenom za to, že jsi sem dnes přišel. Také jsme ti vděční – oba – za to, jak se chováš k Harrymu, všimli jsme si, že spolu teď… dobře vycházíte."

Ani nevíš, jak dobře, pomyslel si v duchu Severus a snažil se zlomyslně nezašklebit. A náhle se nemohl dočkat, až se vrátí domů a políbí Harryho. A večer si dají nějaký dobrý – nejlépe čokoládový – zákusek na oslavu úspěšně složené zkoušky z lektvarů. Severus o jejím výsledku vůbec nepochyboval – jeho manžel byl v lektvarech vážně dobrý. A pokud by to snad ta čarodějka z Krásnohůlek neuznala, mohla se vsadit, že Severus by to hnal třeba až na ministerstvo kouzel.

-)-)-)

„Další vymyšlený článek," řekl rozzlobeně Harry. Bylo právě 14. února a Velká síň by nemohla být růžovější, ani kdyby si člověk nasadil růžové brýle. Při pohledu na všechnu tu sladkou výzdobu měl Harry pocit, že Brumbál se nejspíš naprosto zbláznil – dokonce i knedlíčky v polévce byly dnes ve tvaru srdíček.

Ale svátek svatého Valentýna Harryho v tuhle chvíli ani za mák nezajímal – rozčileně zíral na článek v Denním věštci. Smrtijedská láska? ptal se titulek a kromě spousty nesmyslů zahrnoval také bůhvíjak získanou zrnitou a bohužel pohyblivou fotografii Harryho a Severuse v jednom bradavickém zákoutí. Harry si tu chvíli dobře vybavoval. Bylo to asi před týdnem, když se potkali na domněle opuštěné chodbě. To se jim v přeplněných Bradavicích moc často nestávalo a tak toho Harry rychle využil – přitiskl Severuse ke zdi a vášnivě ho políbil. Tedy původně chtěl Severuse spíš poškádlit letmým polibkem, ale nějak se to zvrtlo – Harry nemohl za to, že Severusova ústa byla tak teplá a měkká a že tak reagovala na ta jeho…

Až na to, že zjevně neměli takové soukromí, jak si mysleli.

„No," řekl Ron pobaveně, i když se na fotografii předtím díval trochu vyděšeně, „ta fotka nevypadá moc zfalšovaně, Harry."

„Taky není," odsekl Harry vztekle, „neměli by se ale v Denním věštci trochu krotit? Myslel jsem, že Brumbál s nimi má nějakou dohodu nebo co. Nedávno spekulovali o tom, jak jsme oslavili půl roku našeho manželství – jako kdyby Severus byl typ na takové… romantické hlouposti."

Hermiona se zašklebila.

„Ale ale, Harry… to znělo skoro, jako kdyby tě to mrzelo…"

Harry zrudl.

„To je úplná hloupost," prohlásil co nejrozhodněji, „mě prostě jen štve, jaké hlouposti tady můžou psát. Poslouchej: Je možné, že se ostřílenému Smrtijedovi podařilo tohoto nevinného sirotka strádajícího nedostatkem citu oklamat předstíranou láskou? Je teď Harry Potter na Voldemortově straně? – jako kdyby nevěděli, že Severus byl špion, sakra. Možná bychom je měli žalovat nebo tak…"

„Harry," Hermiona mu konejšivě položila ruku na rameno, „uklidni se. Víš, že se ta dohoda vztahovala hlavně na oznámení o vašem manželství a té kletbě… nedalo se zrovna čekat, že by o vás Denní věštec už nikdy nic nenapsal. A navíc, všichni přece ví, že Denní věštec není zrovna vzorem kvalitní a objektivní žurnalistiky. Tedy aspoň všichni s trochou inteligence, myslím."

„Jasně, kámo, nic si z toho nedělej," Ron mu hodil ruku přes druhé rameno.

„Hmm," Harry vzdychl a zamyšleně zabodl lžičku do růžového mandlového dezertu sypaného oříškovými ptáčky a srdíčky, „stejně je to k vzteku. Příště můžou rovnou napsat, že mám incestní poměr se Siriusem nebo nemanželské dítě s Dracem Malfoyem…"

Hermiona s Ronem se rozesmáli.

„No," řekla Hermiona vesele, „asi budeš jednou muset napsat svou autobiografii a uvést všechno na pravou míru…"

„Jo," Ron na něj spiklenecky mrkl, „a představ si, jaký by to byl bestseller, kdybys to nazval třeba Můj život se Smrtijedem…nebo… nebo Sexuální zpověď Harryho Pottera!"

Hermiona se smála tak, že si musela položit hlavu na stůl.

„Fakt vtipné," zamumlal Harry naoko naštvaně, ale musel se taky smát.

-)-)-)

Stále ještě v dobré náladě se Harry ten den vrátil do sklepení.

„Severusi? Ty někam jdeš?"

Severus byl oblečený ve starém cestovním plášti a zdálo se, že něco chvatně balí – na stole stály lahvičky s lektvary a krabice, do níž je Severus opatrně a zároveň rychle vkládal. Jeho pohyby byly přitom metodické a úsporné, ani se k Harrymu neotočil, když mu odpověděl.

„Voldemort. Útok v Prasinkách. Řád byl před chvílí svolán, vyrážím do pěti minut."

Harry otevřel ústa, ale náhle nebyl schopný nic říct. Byl naprosto v šoku, což bylo zvláštní – nevěděli snad, že to přijde?

Severus mezitím vložil všechny lahvičky do boxu na stole a rychlým mávnutím hůlky ho zmenšil a vložil do kapsy. Pak se otočil k Harrymu – nic v jeho tváři neprozrazovalo, že by byl nějak rozrušený.

„Harry…"

Mladý čaroděj konečně získal hlas. Rychle udělal dva kroky ke svému manželovi.

„Severusi… nemohl bych…"

„Ať tě to ani nenapadne, Harry. Nehneš se z Bradavic, rozumíš?" Severusův hlas byl ostrý, ale když přistoupil až k Harrymu, rychle ho objal a měkčeji řekl. „Opatruj se, Harry."

Harry se zamračil.

„Ale…"

Severus za sebou zavřel dveře, nepochybně mířil ven, kde by se mohl přemístit.

-)-)-)

Harry nevěřícně hleděl za svým manželem.

Teprve když Severus zmizel, došlo mu, že ho mohl vidět naposled. A jestli byl svolán Řád, tak to znamená, že Remus a Sirius už nejspíš někde bojují se Smrtijedy.

Co když…?

Ach Merline, prosím, chraň je.

Harry si ani neuvědomil, že se snaží vší silou zadržet slzy a že se zoufale kouše do rtu – teprve když na jazyku ucítil krev, nešťastně se posadil a chvíli zíral do prázdna, než pocítil ještě další emoci kromě šoku a strachu.

Vztek.

Sakra, Severus se k němu zase choval jako k malému dítěti. Možná nebyl bystrozor ani člen Řádu, ale to neznamenalo, že je úplně neschopný, v obraně přece vždycky vynikal. A bojoval s Voldemortem a vyvázl z toho živý – to už byla docela slušná kvalifikace, ne?

Kdyby byl upřímný, představa, že by znovu stál před Voldemortem nebo jen před Smrtijedy ho děsila – ale ještě horší byla představa, že by tady seděl, zatímco někdo z nich by zemřel…

Pah ho něco napadlo.

Plášť.

To jeho rozhodnutí zpečetilo.

Harry už neváhal ani vteřinu. Rozběhl se do ložnice pro neviditelný plášť, aby mohl vyrazit co nejrychleji. Nemohl se přemístit, ale byla tu přece chodba do Medového ráje – a když celou cestu poběží, bude v Prasinkách za chvíli…

Jen se modlil, aby dorazil včas.

Jestli se někomu z nich něco stane…

Merline, PROSÍM.

Ať jsou všichni tři v pořádku.

Prosím.

Když Harry utíkal tajnou chodbou do Prasinek, s hůlkou v pohotovosti, stalo se tohle slovíčko v jeho mysli jedinou a neustále opakovanou mantrou.

Prosím prosím prosím…

Konec třicáté kapitoly

-)-)-)

-)-)-)

Ještě jednou se moc omlouvám za zpoždění této kapitoly, ale s mou Múzou je to prostě těžké... A taky moc a moc děkuji za vaše komentáře k předchozí kapitole - Caiře, Naervon a Kami-no-Namidě. Jinak tohle je kulatá třicátá kapitola a myslím, že už vám můžu prozradit, že jsme stoprocentně v druhé polovině příběhu, měl by mít mezi 40 až 50 kapitolami. Kapitolu s číslem 31 bych chtěla mít hotovou do měsíce, ale radši už nic neslibuju, jen to, že se budu snažit...