BEZ VŮLE

Disclaimer: Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.é a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví mé a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).

STRUČNÝ DĚJ: Taky vám přišlo, že se kouzelné Trio z uvěznění v Malfoy Manor dostalo jednoduše, že jejich zážitek byl příliš jemný, že by si děj zasloužil temnější pohled? Máte ho mít.

Děj navazuje na konec 22. kapitoly Harry Potter a Relikvie Smrti s "menší" změnou a jiným pohledem na události války.

DOBA: studium Harryho Pottera (7. kniha)

PÁR: HG/DM

RATING: 18+ (semi non-con,...)

ŽÁNR: psychologické, temné

1. Kapitola - Strach

"Vstávej!"

Prudce sebou trhla, když se ji z hlubokého spánku probrala sprška ledové vody a jeho chladný hlas. Ihned zalitovala, že se pohnula tak rychle, měla být připravená, takhle ji budil tak často. S tichým zasyčením se pomalu vysoukala do sedu a snažila se ignorovat bolest ve svých ztuhlých svalech.

"No tak, nebudu to opakovat," chytil ji pevně za vlasy a silou vytáhl na nohy, potichu vykřikla. Takhle krutý k ní už nebyl tak dlouho, jenže ve své situaci si nemohla být ničím jistá. "Na, převlékni se."

U nohou jí přistála nevelká kupa šedé látky. Opatrně se sklonila a vzala šaty do rukou. Byly tak jednoduchého střihu, že připomínaly spíš pytel na brambory s dírami na ruce a i látka, tvrdá, potrhaná, šedá bavlna, by odpovídala její první domněnce. Překvapilo ji to. Nikdy jí nepřinesl nic takového, bylo to až příliš… šaty, které nosila do té doby, byly sice často potrhané a špinavé, ale z jemné bílé bavlny příjemné na dotyk a jejich střih připomínal oblečení, které vídala v reklamách v mudlovské televizi svých rodičů.

Přišlo jí to zvláštní, proč by ji chtěl oblékat do něčeho tak - odpudivého. Změnil snad plány, které s ní měl? Pokud tedy nějaké takové plány vůbec existovaly. Třeba ho už přestala bavit, nebo konečně nastal čas se jí zbavit. Zabije ji? Bude ji mučit? Ne, spíš ta první možnost, proč by ji mučil? Dostal už všechno, co chtěl a i kdyby… Jí na tom nezáleželo, na ničem jí nezáleželo. Jen, aby mohla být s ním, když u ní nebyl, když neslyšela jeho hlas, necítila jeho přítomnost, bála se. Bála se tmy. Bála se samoty. Představoval jediné bezpečné, světlé místo v téhle nekonečné tmě. Ne, nesmí ji opustit. Co by si bez něj počala?

"Pospěš si," přikázal a ona ze svého těla poslušně shodila bílé šaty. Beze studu, ani nepomyslela na to, že by se měla zakrýt nebo se alespoň otočit, proč taky? Pomalu se navlékla do pytlovitého oděvu a pokoušela se nevnímat tvrdou látku, která ji po těle kousala jako stovky rezavých mravenců.
"Jdeme," chytil ji za předloktí a vytáhl ji z tmavé místnosti.

Kam s ní jde? Co s ní zamýšlí? Proč to dělá? Ani jedna z těchto otázek nebyla důležitá. Dokud byl s ní.

*** O ***

"Podívej se pořádně, jsou to oni?"

S neskrývanou hrůzou v očích pozorovala, jak se blonďatý chlapec nahnul nejdřív k Harryho tváři zasažené její bodavou kletbou, pak k ní a nakonec k Ronovi. Nic neodsouhlasil, vyhýbal se odpovědi a Hermiona si dokonce všimla, že když se jejich pohledy na chvíli střetly, bylo v jeho očích jasně znát znechucení z téhle situace a především obrovský strach.

"Jo," řek nakonec Draco, potom co jeho rodiče skoro jistě rozeznali ji i Rona a otočil se k nim zády. "Mohl by to být on."

"Co je to? Co se stalo, Cisso?"

Vyděšeně se rozklepala. Poznala ten hlas. Natočila hlavu směrem, odkud přicházela vysoká, černovlasé žena a srdce jí sevřel mrazivý děs. Byla to ona, druhá nejhorší možnost, která je v tuhle chvíli mohla potkat. Vlastně ji to ani nemělo překvapovat, byla přeci jejich příbuzná.

Belatrix Lestrangeová kolem nich pomalu procházela a pečlivě si je jednoho po druhém prohlížela. Nejdřív se zkoumavě zahleděla do Harryho změněné tváře a pak se zaměřila na ni. Hermiona hlasitě polkla, poznala ji - viděla jí to na očích. Jak také ne, vždy proti sobě před rokem stály tváří v tvář.

"Ale jistě," řekla tiše, "To je ta mudlovská šmejdka? Ta Grangerová?"

"Ano, ano, je to Grangerová!" vykřikl Malfoy. "A vedle ní, myslíme si, stojí Potter! Potter a jeho kamarádíčci konečně dopadeni."

"Potter?" zajíkla se Belatrix a Hermiona v jejím hlase ucítila rostoucí vzrušení. S rozjasněnou, o to děsivějším výrazem než doposud Lestrangeová ustoupila dál a upřeně se zahleděla do Harryho oteklého obličeje. "Jste si jistí? Ale pak musí být Temný pán okamžitě informován!" Vyhrnula si levý rukáv a všem přítomným tak poskytla výhled na černě vytetované Znamení zla na jejím předloktí, už zvedala hůlku v pravé ruce, aby přivolala svého pána.

Hermiona pevně sevřela víčka a modlila se ke všem Svatým. Tohle se nesmí stát, ještě ne, ne teď, ne tady… Nebyla připravena zemřít, nebyla připravena přijít o své nejlepší přátele. V tu chvíli -

Lucius Malfoy nezklamal. Hermiona s jistou úlevou otevřela oči a zahleděla se na scénu před sebou. Lord Malfoy, uprchlý azkabanský vězeň, který se schovával ve svém vlastním domě, chtěl samozřejmě získat zpátky alespoň špetku své předešlé moci. Chtěl to být on, kdo nahlásí dopadení slavného Harryho Pottera Voldemortovi. Chtěl to být on, kdo si odnese slávu. Jenže nebyl sám.

Pokoušela se pozorně sledovat situaci, poslouchat jejich rozhovor a zároveň se rozhlížet po tmavé vstupní hale… Musí na něco přijít. Dostat je z toho. Zachránit situaci. Tentokrát jim nikdo nepomůže, jsou v tom sami, stejně jako kdysi v prvním ročníku.

Chladná logika, bystrá mysl… Mysli, Hermiono, mysli. Musíš na něco přijít, musíš…

A pak se stalo něco, co ani jeden z nich nečekal. Belatrix dostala strach. Strach z pohledu na meč Godrika Nebelvíra, co se to tu, proboha - Samozřejmě! Byl ukryt v sejfu v Gringottově bance. V držení Malfoyovi rodiny, musí být vyděšení, že se tam s Harrym a Ronem nějak dostali. Třeba tam byly ještě jiné cennosti. Něco - něco, co patřilo samotnému Voldemortovi -

Čím dál víc Hermioně docházelo, že tenhle meč pro Belatrix nesmírně důležitý. A co je důležité pro Belatrix, souvisí s Voldemortem a co je takhle důležité jim poskytuje možnost na záchranu…

Mysli, Grangerová! Mysli!

A pak…

"Vezmi ty vězně dolů do vězení, Šedohřbete," přikázala Narcissa.

"Počkej, řekla ostře Belatrix. "Všechny, až na… až na mudlovskou šmejdku."

Hermioně se zastavilo srdce, ale mysl se jí konečně rozběhla na plné obrátky… Chce ji vyslýchat. Bude ji mučit. Musí lhát. Vzdáleně slyšela Ronův hlasitý křik, chtěl jít místo ní. Ne, to nesmí dopustit. Možná byl odvážný, možná by ji ušetřil bolesti, ale takhle to bude lepší, ona jediná je dokáže zachránit - možná. Jen musí být přesvědčivá.

"Tak, holčičko, začneme," otočila se k ní Belatrix se zlověstným úsměvem a Hermiona přivřela bolestně oči a potichu vykřikla. Takovou bolest ještě nikdy v životě nezažila. Bolest, jenž sžíral celé její tělo. Nedokázala se pohnout, nedokázala dýchat, nedokázala mluvit… Ale musela myslet. Věděla, že tohle je teprve začátek.

***O***

Stále ji pevně svíral za loket a táhl ji stále dál, do hlubin temného sídla. Ještě nikdy s ním nešla takhle daleko. Jednou ji sice vzal ven na procházku. Během chladné, dubnové noci, kdy hvězdy zářily na obloze a připomínaly jí zářivé diamanty, bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy se cítila doopravdy živá.

Najednou se vyděšeně zarazila a rozhlížela se ve tmě. Pustil její ruku. Horečně před sebou začala máchat rukama, dokud konečně neucítila teplo jeho těla a roztřeseně se nepřitiskla k jeho zádům. Znovu ji chytil za ruku a ona ji vděčně stiskla. Představoval bezpečí, její bezpečí.

***O***

"No konečně," uslyšela povědomý protáhlý hlas kousek od sebe. Znovu pomalu zamrkala a snažila se přizpůsobit zrak tmě, ve které se nacházeli. V místnosti byla jen jediná svíčka, položená na prostém dřevěném stole v rohu - co to vlastně bylo? Kde to byla? A kde…?

"Harry, Ron?"

"Utekli," odpověděl posměšně a nohou k ní přisunul vědro se studenou vodou. Vděčně se napila, z předešlého křiku měla vyprahlá ústa a ještě stále v na jazyku cítila kovovou chuť krve, vlastní krve. "A tys tu zůstala, sama."

Bolestně přivřela oči, měl pravdu. Vzpomínala si na to… Postupně se jí před očima začaly odvíjet události - jakého vlastně dne? Nevěděla ani, jak dlouho spala. Poslední, co si pamatovala, byla vlna štěstí, když si uvědomila, že její přátele unikly a pak ji pohltila tma.

Před očima se jí stále dokola zjevovala tmavá hůlka z ebenového dřeva a její děsivá majitelka. Stále cítila bolest, která se jí rozlévala celým tělem, přestože byla o tolik menší, než když ji Belatrix mučila. Hermiona se zachvěla, když nic jiného, Ron a Harry byli v bezpečí, přežili.

Všechno se to událo v takové rychlosti. V jednu chvíli ji Belatrix mučila, zatímco ji Hermiona přesvědčovala, že Nebelvírům meč je kopie. Pak tu byl skřet, Griphook, který podpořil její na rychlo vymyšlenou lež a pak… Pak, z nenadání se v místnosti objevil Harry s Ronem a - Dobbym? Je to možné? Nebyla si jistá, všechno se zdálo být rozmazané. Svedli bitvu, bojovali. Ron bojoval tak zuřivě, tolik se k ní snažil dostat, ale neměl šanci. Přes Belatrix, Malfoye, Šedohřbeta a další jejich pomocníky se prostě nemohl dostat a pak tu byly dva letící nože - jeden směrem k Harrymu, minul svůj cíl. A druhý -

Trhaně se nadechla, prudce se posadila a prohmatala si břicho. Byla si jistá, že ji ten nůž zasáhl, že se zabodl hluboko do jejího břicha, že na ni padaly sutiny oné místnost, že měla být mrtvá… Ale jak to, že nebyla mrtvá? Nebo tohle bylo peklo a on její mučitel, ale proč zrovna on?

"Asi si říkáš, co se stalo," přerušil její horečné myšlenky. Překvapeně k němu zvedla hlavu, pozoroval ji bez hnutí. I nadále seděl na prosté dřevěné židli a z víšků ji pozoroval. Uvědomila si, že sedí na zemi potažené teplou dekou.

"Strop - padal," zašeptala skoro neslyšitelně, z bolestného křiku málem přišla o hlasivky.

"Ano, tomu zrádcovskému skřetovy se povedlo shodit luxusní lustr za několik tisíc galeonů i se stropem naší vstupní haly," poznamenal potichu a nespouštěl z ní zrak. "Povedlo se mi tě odtáhnout stranou - jinak by tě ty sutiny určitě zabily, ale i tak si málem zemřela. Máš štěstí, že doma máme tak dobrou zásobu léčivých lektvarů."

"Tys mi pomohl?" zeptala se nevěřícně.

"Neraduj se," přerušil ji se zlým pohledem. "Řekl bych, že kdyby to bylo na tobě, radši bys zemřela… Ale bohužel, tvůj život je teď můj a já tě nemám v plánu nechat zemřít. Tedy, jednou ano, ale věř mi, nebude to nijak brzy, ne po vší té práci."

"Proč si mě zachránil?" zeptala se i přes jasnou výhružku v jeho hlase. Třásla se, ale nedokázala se překonat, i přesto přese všechno v ní zůstala část její Nebelvírské odvahy a zvídavosti. "Myslela jsem, že bys mě radši viděl mrtvou."

"To nepopírám," kývl hlavou, "ale mám rád zábavu a tady je tak strašná nuda."

Bojácně se skrčila do klubíčka a pokusila se vmáčknout do chladné zdi za svými zády. Draco Malfoy ji předtím nikdy nenaháněl strach, až do teď.