4. Kapitola - Proč bojovat?

Nespletla se, doopravdy byli stále v Malfoy Manor. Draco ji vyvedl po dlouhých, tmavých schodech nahoru do vstupní síně. Pamatovala si ji z předchozího mučení, přestože velký lustr, který Dobby při pokusu o jejich záchranu shodil, ze stropu zmizel a byl nahrazen několika svícny levitujícími po obvodu celé místnosti. Nezastavili se. Pokračovali dál do menšího pokoje po pravé straně dlouhé haly, kde už čekala tmavá postava zahalená v dlouhém plášti.

"Tady jste," otočila se k nim vysoká žena a shodila si kápi z hlavy. Hermiona hlasitě polkla a cítila, jak se jí roztřásla kolena. Belatrix Lestrangeová jí už dřív naháněla strach, ale teď, když tu před ní stála svázaná a moc dobře si vzpomínala na všechnu tu bolest, co jí už Smrtijedka způsobila, nemohla jinak. Hermiona byla vyděšená k smrti. "A podívejme se, naše malá mudlovská šmejdka. Vidím, že už sis ji hezky zkrotil, Draco," s nehezkým úsměvem si prohlédla pevná pouta na Hermioniných zápěstích.

Draco neodpověděl, jen kousek ustoupil a pokynul Hermioně, aby přišla blíž k nim a postavila se vedle něho.

Zhluboka se nadechla a zvedla hrdě hlavu. Pokud má dnes zemřít, zemře, ale s hlavou vysoce vztyčenou. Je členkou Nebelvírské koleje, je silná a odvážná, dokáže to. Přesto se jí ve chvíli, kdy pohlédla do černých, děsivých očí své mučitelky, málem podlomila kolena a ona si kdoví proč vzpomněla na Nevillovi rodiče, které Belatrix mučila tak dlouhou, dokud se oba nezbláznili a až do konce života neskončili v přísně střeženém oddělení v nemocnici Sv. Munga.

"Kde je Harry Potter?" zeptala se jí bez okolků Belatrix a zamířila na ni hůlkou.

"Nemám tušení, a i kdybych věděla, tak…," odpověděla Hermiona nevraživě, ale než to stihla dokončit, ucítila ve svém těle už tak dobře známou bodavou bolest, která ji srazila na kolena.

"Sice tě poslouchá, Draco, ale zdá se, že si ji ještě ani zdaleka nezlomil," prohlásila posměšně Belatrix a měřila si skrčenou dívku pohrdlivým pohledem. "Postav se, hned."

Se svázanýma rukama za zády to šlo dost ztuha, přesto se jí nakonec povedlo se postavit a znovu Belatrix pohlédnout do očí.

Musíš být silná, nevzdávej se, když budeš mít štěstí, dokážeš ji vytočit tak, že tě zabije rychle, přesvědčovala se Hermiona.

"Na to bych být tebou vůbec nemyslela, holčičko, nemám v plánu tě zabít," usmála se na ni Belatrix a Hermioně zatrnulo. Musela na ni použít nitrozpyt, aniž by si toho sama všimla. Hermiona nebyla zkušená v ukrývání svých myšlenek, vlastně o tom jen četla a znala nazpaměť teorii, někomu tak silnému a zkušenému, jako byla Lestrangeová neměla šanci odolat.

Tak tedy proč? Proč jí nevklouzne do hlavy a nezjistí si odpovědi na své otázky sama? Nebo proč jí nepodá veritasérum? Bylo by to mnohem účinnější, než když se to z ní bude snažit dostat takovýmhle způsobem. Musela si moc dobře uvědomovat, že Hermiona dobrovolně nic neřekne.

"Ale jistě, veritasérum by bylo mnohem jednodušší, ale ani zdaleka ne tak zábavné," prohlásila Belatrix a Hermiona na ni znovu vyděšeně pohlédla. Byla lepší, než očekávala. "Tak znovu, slečno Granegerová," vyslovila její jméno s takovým pohrdáním, že měla Hermiona tendenci se schoulit do klubíčka a už v něm na vždy zůstat, "kde je Harry Potter?"

Mlčela. Nedokázala v sobě najít dost síly k odpovědi, přesto se však nehodlala ni vzdát a děkovala všem svatým, že dopředu nikdy neplánovali místo jejich dalšího úkrytu.

"Takže ty to nevíš. Škoda, ale neboj se, nebude to trvat dlouho a ti tví krvezrádští kamarádíčci se k tobě přidají, i když… Pochybuji, že tou dobou budeš ještě naživu," zasmála se Belatrix a znovu na Hermionu zamířila hůlkou. "Crucio."

Tentokrát to bylo mnohem horší než předtím. Jejím tělem se šířila palčivá bolest a ona už nedokázala ani křičet. Jen se svíjela na zemi u jejích nohou a dokázala myslet jen na smrt. Ať už konečně zemře, ať ji zabije - poskytne vysvobození jejímu tělu i duši.

Najednou to přestalo. Bolest odezněla stejně rychle, jako přišla a Hermiona zůstala bezvládně ležet na zemi.

"Ne, že by mě to nebavilo," uslyšela za sebou Belatrixin hlas, jakoby z velké dálky, "ale tohle už začíná být stereotypní. Co takhle vyzkoušet něco nového?" chytla Hermionu za vlasy a jediným trhnutím ji zvedla na kolena. "Draco, drahoušku, to ty ji máš přeci na starost, neměla by tě náležitě poslouchat?"

Opatrně se otočila na stranu a podívala se na Malfoye, který stál kousek od ní a nezúčastněně ji pozoroval. Úplně zapomněla, že tam stále je.

Draco jen trhl rameny.

"Ale no tak, chlapče, nestyď se. Moc dobře jsem si všimla, jak ses na ni díval," poznamenala s úšklebkem Belatrix a Hermiona si se zděšením uvědomila, že má na sobě jen krátké šaty, které se jí během válení se po zemi vyhrnuly vysoko nad pas tak, že měl Malfoy ten nejlepší výhled na její obnažené tělo. "Postav se," přikázala jí Belatrix a ona se s obtížemi vysoukala na nohy. Pak se Belatrix otočila směrem ke svému synovci a pokynula mu hlavou, aby přistoupil blíž k třesoucí se Hermioně. "Kolikpak ti je, Draco? Osmnáct? To už je ale věk pro velkého muže, dokaž mi, že jsi pravý syn svého rodu." Chytla Hermionu za ramena a postrčila ji k Dracovy tak, že dívka stála necelý půl metru od něj.

Malfoy na sobě nedal nic znát. Natáhl k ní pravou ruku, chytil ji za vlasy a trhnutím jí zaklonil hlavu, aby jí mohl bez potíží hledět do očí. Pak sjel dlaní přes její rameno na levé ňadro a pevně ho zmáčkl, až Hermiona bolestně sykla a v očích ji začaly pálit nové slzy.

"Výborně, Draco, jen tak dál. Je jen tvoje, obyčejná mudlovská šmejdka. Věc, hračka," povzbuzovala ho z povzdálí Belatrix a nenasytně pozorovala, jak její synovec zvedl obě ruce, chytil okraje výstřihu Hermioniných šatů a trhl tak, že se jemná látka roztrhla a částečně sjela z jejích ramen. Zdálo se, že oba, Belatrix i Draco, zapomněli na vyslýchání, kvůli kterému sem dnes Hermionu přivedli.

Prsty jemně uchopil okraje jejího roztrženého výstřihu a začal je shrnovat stranou tak, aby se dostal k její kůži. V tu chvíli však Hermiona našla zbytek své ztracené hrdosti, pokrčila se v kolenech a ramenem mu vrazila do hrudi, až musel o několik kroků couvnout při pokusu udržet rovnováhu.

Ve vteřině ucítila pýchu sama nad sebou, že ještě dokáže vzdorovat a v druhé už se válela na zemi u Malfoyových nohou s rudým otiskem jeho dlaně na tváři.

"To si přeci nenecháš líbit," ozvala se znovu Belatrix, která scénu před sebou sledovala s potěšeným úšklebkem.

Stála stranou, potichu mu našeptávala a povzbuzovala ho. Věděla, že je její synovec slabý, příliš slabý. Slabší než jeho otec, měl v sobě ideály a jistý druh čistoty zděděný po své matce. Belatrix to všechno chtěla z jeho srdce za každou cenu vymazat a přitažlivá mudlovská šmejdka, která mu celá ta léta pila krev, byla ta nejlepší možnost, jak ho dostat tam, kam chtěla.
Koneckonců, ihned poznala, jak silné city k ní Draca poutají. Nesnášel ji, doslova nenáviděl, skoro stejně jako hrdinského Harryho Pottera a představa absolutní moci nad ní ho očividně velice vzrušovala a toho chtěla Belatrix využít. Jen ho musí trochu popostrčit.

Hermiona hlasitě vykřikla, když ji Malfoy pevně chytil za vlasy a vytáhl na kolena. Pak jí na tváři přistála další rána, následovaná druhou a třetí.

Klečela před ním, naprosto klidná a poddajná. Síla se bránit ji začala pozvolna opouštět a ona se jí v tom ani nesnažila zabránit. Jakou cenu mělo bojovat?

"Výborně, Draco," pokračovala Belatrix v povzbuzování svého synovce z tmavého stínu v rohu místnosti, kam se uchýlila. "Vezmi si ji, vezmi si, co ti patří. Ukaž jí, kdo je tu pán."

Hermiona kousek od své hlavy uslyšela kovové cinknutí. Opatrně otočila hlavou, jen tak, aby si nezpůsobila ještě víc bolest. Draco ji ještě stále pevně svíral za vlasy. A na okamžik se jí zastavilo srdce. Ten zvuk způsobilo uvolnění přezky jeho koženého pásku, který teď pomalu sklouzával z jeho boků a táhl sebou i černé kalhoty.

Polekaně sebou trhla a pokusila se po kolenou odtáhnout, co nejdál od něj. Bohužel, ruce pevně svázané za zády a jeho ruka zapletená v jejích vlasech, jí nedovolovaly skoro žádný pohyb.

Draco si pomalu stáhl i spodní prádlo, chytil ji i druhou rukou a začal si ji přitahovat k sobě. Pokusila se os něj odsunout, ale oběma rukama si pevně přidržoval její hlavu a pomalu ji tlačil ke svému rozkroku. Tlumeně vykřikla a ještě naposledy se pokusila uhnout, v tu chvíli se však ruce zamotané v jejích vlasech pevněji sevřely a donutily ji bolestivě zasténat. Přestala se bránit.

"Tak, hodná," zašeptal, jednou rukou ji pustil, natáhl se pro svou hůlku, jež ležela na nedalekém stolku, a jedinkrát s ní mávnul.

Hermona vydechla úlevou, když se pouta na jejích rukách uvolnila a sklouzla k zemi, pak jí však došlo, že tohle nebyla jeho dobrá vůle, ale nutnost. Došlo jí, že k tomu, co po ní chce, bude nejspíš ruce potřebovat.

Nepatrně se otřásla, ještě před několika dny si vůbec nedokázala představit, že by se před jakýmkoli klukem svlékla třeba jen do spodního prádla a teď tu najednou klečí polonahá před Dracem Malfoyem, který se ji chystá donutit k nejponižující věci v jejím dosavadním životě.

Věděla, co po ní Malfoy chce, tedy teoreticky. Vždy se zajímala o všechno možné, především o to, co nikdy nezažilo a to se týkalo i téhle oblasti. Zvědavost patřila k její povaze, už jako malá chtěla vědět všechno a o všem, což ji dost často zavádělo do prekérních situacích, přesto tentokrát mohla být své zvědavosti vděčná, nebo snad ne? Její touha po vědomostech ji zavedla i k tématu intimností. Bylo to přeci normální, chtít vědět víc o tom, co ji jednou čeká, ale tohle - tohle neměla v plánu praktikovat. Možná - snad jednou s mužem, kterého by doopravdy milovala. Nejlépe se svým, manželem. Tak naivní představy vždy měla.

Draco ji probodl výhružným pohledem. Nejdřív kývl ke své zvětšující se erekci a pak jí znovu pohlédl do očí, to všechno mlčky. Nepotřebovala slova, věděla, co má dělat. Teoreticky.

Hermiona se zhluboka nadechla, zvedla pravou ruku a jemně se ho dotkla. Bylo to pro ni tak neznámé. Vlastně si nebyla tak úplně jistá, jak přesně má postupovat. Nakonec literatura, ke které měla přístup, neobsahovala až tak přesné popisy.

Chytila ho o něco pevněji a cítila, jak sebou nepatrně škubl. Sebrala odvahu a pohnula rukou, přejela po celé jeho délce, tam a zase zpátky. Několikrát pomalu zopakovala ten samý pohyb, přičemž se odvážila trochu zesílit svůj stisk a odměnou jí bylo jeho zrychlené dýchání.

Chvíli ještě pokračovala v tom samém, pohybovala rukou, čas od času si pomáhala mačkáním přeplněných váčků a modlila se, aby to co nejrychleji skončilo.

Třeba - možná, kdyby ji tohle nechal dělat déle. Nemusela by - Uvědomovala si, že má čas od času velice naivní představy o životě, přesto se však honosila schopností racionálně uvažovat ve všech situacích. Tohle byla realita, tady nezáleželo na tom, co si přeje.

Najednou ucítila jeho ruce, jak ji znovu pevněji chytly za hlavu a začaly si přitahovat její obličej ke svému tělu. Zhluboka se nadechla, přivřela oči, maličko vyplázla jazyk a poprvé se ho dotkla. Draco hlasitě vydechl. Začala mírně pootevřenými ústy přejíždět po celé jeho délce, stále si pomáhala rukou, pohybovala jazykem a modlila se.

Po chvíli začal Draco trochu přerývaně dýchat a zatlačil prsty do její hlavy tak silně, až ji to zabolelo. Neměla na výběr. Otevřela ústa jak nejvíc mohla, zhluboka se nadechla a přitiskla se blíž k jeho tělu.

S pevně zavřenýma očima pomalu pohybovala hlavou a vnímala jeho zrychlující se dech, až konečně ucítila další zatahání za vlasy, když si do nich Draco zapletl ruce a taháním začal zrychlovat její pohyby.

Pak uslyšela tichý příkaz.

"Polykej."

**O**

Ozvalo se, už tak dobře známé, tiché zaskřípání těžkých dveří a Hermiona se pomalu posadila na dřevěném lůžku.

Nebyla připoutaná. Říkal, že je to odměna za to, jak se před tím chovala, ale ať si nezvyká, protože pokud se mu znovu vzepře, bude to jen horší. S tím se však nemusela trápit. Neměla proč odmlouvat, neviděla jediný důvod, proč by měla bojovat?

Usadil se na dřevěné židli uprostřed místnosti, misku s jídlem postavil na stůl a kývl na ni. Věděla, co má dělat. Poslušně se zvedla, došla k němu a klekla si před ním na kolena.

~The End~

A/N: Povídka měla pokračovat, ale po uvážení jedné dobré rady i vlastního pocitu jsem se rozhodla, že tohle je pravý konec (nakonec sama si otevřených konců vždy cením), ale na blogu mám ještě dvě "bonusové" kapitoly, které jsem nesmazala potom, co jsem se rozhodla pro konec, kdybyste měli zájem: .cz povídka s názvem Světlo v temnotě