.

.

.

ooO UKOLÉBAVKA Ooo

Povídka nebyla napsána za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběh odehrává patří výhradně a jedině J.é a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví mé a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).

DISCLAIMER: Jednoho dne dostane Harry Potter překvapivý dopis, který ho zavede do jednoho z oddělení nemocnice Svatého Munga, které moc lidí nenavtěvuje a zde, ke svému velkému šoku, narazí na starého známého, jenž už je jen stínem své minulosti... A nebyl by to Harry Potter, kdyby to nechal jen tak být, i když jde o jeho rivala.

WARNING: Povídka byla napsána jako fikce. Následující děj možná může obsahovat jisté "mudlovské" příznaky, přesto je povídka psána jen pro jako značně nereálný příběh pro čtenáře a nechce tak znevažovat psychické choroby, jichž jsme tak často svědky a na nichž není nic vtipného, romantického ani jednoduchého. Prosím, uvědomte si to, až ve svém okolí uvidíte někoho "zvláštního".

ooOoo

Harry Potter usrkl černé kávy, aniž by odvrátil zrak od pergamenu potištěného hustě psaným černým textem, jež držel ve své druhé ruce. Pročítal si ho stále dokola a dokola, jakoby nemohl uvěřit slovům, která četl. Dopis, který dnes ráno našel na stole ve své kanceláři na Ministerstvu, v něm vyvolal vzpomínky a pocity, kterým sám ještě nedokázal porozumět - nicméně to bylo silné, velice silné.

Uplynuly už celé čtyři roky od Velké bitvy o Bradavice, jak jí novináři a později i životopisci, kteří se objevili rychlostí, jíž Harry jen těžko dokázal uvěřit, začali přezdívat a jeho život se srovnal do podoby, jaké většina lidí přezdívala - normální.

Harry dostal všechno, po čem kdy toužil. Po několika měsíčním rychlostudiu on, Ron i Hermiona složili své zkoušky OVCE s velice přijatelnými výsledky - tedy, Hermiona samozřejmě získala to nejlepší ohodnocení a její jméno ozdobilo jednu z leštěných plaket vystavených v Pamětní síni - čímž si zároveň zasloužila i široký úsměv a lesklé oči plné slz od jejich bývalé kolejní vedoucí a nynější ředitelky Bradavické školy čar a kouzel.

Nedlouho poté se Harry s Ronem přihlásili do kurzu pro bystrozory a byli okamžitě přijati - částečně snad za to mohla protekce, ale především se projevily zkušenosti, jež si oba odnesli po dlouhých letech bojů s Voldemortem a jeho přisluhovači. V dalších třech letech už Harryho ani Rona nečekala žádná protekce, jen úmorná dřina a dlouhé hodiny tvrdé práce a studia, ale na konci se oba dočkali odměny, když byli zařazeni mezi elitní skupinu anglických bystrozorů.

Na své jednadvacáté narozeniny nemohl Harry nikdy zapomenout. Měsíc předtím konečně získal spolu se svým nejlepším přítelem závěrečný diplom ze svých studií a jako nejlepší student z ročníku (přeci jen Hermiona se nakonec rozhodla studovat lékokouzelnictví a zároveň dále pracovala na svém projektu o osvobození domácích skřítků, k němuž se přidaly již stovky nadšenců - k Ronovu naprostému šoku) byl jmenován dokonce šéfem oddělení mladších bystrozorů a Ron se mohl stát jeho pravou rukou, jako tomu ostatně bylo vždy.

Další velká událost přišla v těsném závěsu. Necelé dva týdny před oslavou Harryho narozeniny se Ron konečně rozhoupal a požádal svoji přítelkyni o ruku. A Hermiona, samozřejmě, řekla ano. Svatba byla naplánována na příští rok, kdy už se i z Hermiony stane vystudovaná lékouzelnice a nastoupí u Svatého Munga v oddělení výzkumu jedů a protijedů - po roce praxe během studií bylo všem jasné, že se nestane obyčejnou sanitní lékouzelnicí na nějakém oddělení, její budoucnost směřovala vždy mnohem výš.

A jak už tomu tak bývá, šťastné věci se vždy pojí s těmi méně šťastnými. Den po oslavě svých jednadvacátých narozenin se Harry rozešel se svou snoubenkou a Ginny mu s ledovým pohledem v očích, v němž se nadal nalézt kousek citu, vrátila prsten, jež jí koupil půl roku předtím. Když se nad tím teď Harry zamyslel, nemohl přijít na důvod, proč jí vlastně ten prsten dával… Neklapalo jim to. Ať se snažil sebevíc, přestože Ginny miloval a ona milovala jeho, nefungovalo to a s ubíhajícím časem se navzájem stále odcizovali…

Ginny tomu ze začátku nechtěla uvěřit. Bojovala za jejich vztah stejně vášnivě, jako už to měla ostatně v povaze, ale zbytečně… Harry si postupem času stále víc uvědomoval, že mu jejich vztah nevyhovuje a že mu něco podstatného schází, bohužel nikdy nepřišel na to, co to vlastně je.

Ze začátku všechno vypadalo jako idylka. Harry se usadil v malém dvoupokojovém bytě na kraji Londýna, který ze začátku svých studií sdílel s Ronem a Ginny zůstávala stále u rodičů. Po více než roce chození se nakonec Ron sestěhoval s Hermionou a Ginny a Harry tak mohli začít společný život, jak se patří. A tím… Tím začal jejich konec.

Nejdřív bylo všechno ideální. Ginny byla dokonalou hospodyňkou a zároveň inteligentní a produktivní mladou ženou. Nikdy se spolu nenudili, nevázali se na svoje vlastní aktivity a žili si v idylce, jíž jim mohl každý závidět. To ale samozřejmě dlouho nevydrželo. Přišly první rozbroje a hádky o ničem. Z menších konfliktů se stávaly větší a významnější, hádky byly čím dál zuřivější a usmiřování stále těžší a těžší, přesto by se stále dalo říct, že to byl vztah jako každý jiný. Hádky přeci znamenaly, že ještě neztratili vzájemnou komunikaci! Bohužel, ani to dlouho nevydrželo.

Nebyla to Ginnina chyba. Harry si to moc dobře uvědomoval a litoval toho. Nedokázal se prostě ovládnout, začal trávit čím dál více času v práci nebo venku s přáteli. Domů se vracel až velice pozdě v noci, přespával v obývacím pokoji na gauči a bez jediného důvodu odmítal Ginniny snahy, aby se vrátil k ní do postele - sám nechápal proč.

Ginny byla krásná dívka, velice krásná. Měla pružné pevné tělo vypracované hodinami tvrdého tréninku famfrpálu. Její zářivě červené vlasy se na slunci leskly jako plápolající oheň, teplé hnědé oči mu říkaly, že on je ten jediný na celém světě a pihy na jejích tvářích byly stále stejně roztomilé, jako před nějakými deseti lety, co se poprvé potkali. Byla dokonalá, ale to Harrymu nestačilo. Byla dokonalá pro jakéhokoli muže kromě něj a tak, potom co ji začal ignorovat, přestal se s ní hádat a vlastně už ani neposlouchal její výčitky a nakonec se s ní sám rozešel.

Čekala to, věděla, že něco není v přádku a že už se to nedá spravit. Přesto doufala, že ještě mají naději, viděl jí to na očích, tak dobře ji znal. A také byla rozzuřená - na něj, protože se s ní rozešel, na sebe, protože tomu nedokázala zabránit. Ale v jejím srdci převládala deprese, deprese nad tím, že stále nepoznala, co jejich vztahu chybělo. Co bylo to "něco", co Harry hledal a v jejím náručí to nenašel? Ach, kdyby jí tak byl schopen odpovědět.

Byly to bolestné chvíle, když sledoval, jak si Ginny balí kufry a odchází z jeho bytu. Chtěl jí nabídnout, aby zůstala… byl to velice šikovný pronájem v dobré části Londýna a za výbornou cenu. On sám si díky dědictví po svých rodičích a Siriovi mohl bez problémů rychle najít nové bydlení - jistě, ještě tu byl dům na Grimauldově náměstí dvanáct, tam však Harry nevstoupil od chvíle, kdy ho s Ronem a Hermionou byli nuceni opustit. Přesto přese všechno si stále připadal sám a teď, když od sebe odehnal jedinou dívku svého života, si připadal snad ještě hůř, než když Sirius zemřel.

Harry si hlasitě povzdychnul a složil pergamen zpět do tvrdé obálky nesoucí znak jednoho z institutů, jež patřil k nemocnici Svatého Munga, ale nebyl příliš dobře znám. On sám o něm kdysi slyšel mluvit Hermionu v rámci jejích studií. Věděl, že tento "institut" je oddělen nejen od nemocnice, jejích pacientů i pracovníků, ale dokonce i od zbytku Kouzelnického světa. Oddělení pro psychicky narušené kouzelníky, kteří mohli být nebezpeční sobě, nebo svému okolí bylo odříznuto od zbytku světa a zrovna tam se Harry dnes chystal vyrazit.

Musel navštívit starého známého.