Kapitola první

Chci, aby můj život dával větší smysl

This road is crooked, cracked and wrong

They've got the odds stacked nice and high

I don't know how they get along

Me, I just internalise.

Když Harry vlezl do vody, přemýšlel o sobě. Nebo... možná že ne.

Přemýšlel o té osobě, kterou viděl se odrážet v očích ostatních.

Harry Potter.

Chlapec, který přežil.

Chlapec, jehož zázračná porážka Voldemorta se ukázala být naprosto zbytečnou, protože nebyl schopen zabránit jeho opětovnému vzkříšení. Protože sám byl nedílnou součástí jeho znovupovstání, mnohem mocnějšího než kdy dřív.

Chlapec, jenž byl téměř uctíván, a přesto ani nedovedl zachránit svého spolužáka.

Jen další bezmocné dítě, ale s o dost větším problémem, protože ho chce Voldemort zabít a protože nemá nikoho, kdo by se o něj staral.

Harry Potter, chlapec, který selhal.

Ten, k němuž jsou všichni tak milí. Ten, jehož každý lituje.

Bylo to jako... být po čtyři roky hrdinou příběhu, a pak najednou hrát zase jen křoví. Být bezvýznamná obtíž, zatímco za bradavickými okny víří pochmurná šedivá válka.

Všichni měli ve tvářích unavené napjaté výrazy, které se měnily ve falešné úsměvy, když je Harry míjel. Slyšel, co si právě teď myslí – ubohý raněný Harry, nesmíme dovolit, aby se Harry cítil špatně...

Jako kdyby byl pořád dítě.

Takhle to bylo už tři roky, a nikdo z nich ani o trošku nepolevil v ustavičné, drtivé snaze Ulehčit To Harrymu.

Soucit je tak strašně nemilosrdná, palčivá věc. Něco, co nabídnete, když vidíte něco slabého a nedokážete sebrat energii na pohrdání. Něco tak strašně vzdáleného od lásky.

Nátlak všech těch lítostivých pohledů ho zahnal do koutů, do zadních částí učeben, pod přikrývky jeho postele.

Kamkoliv, aby unikl od všech těch valentýnek, které mu každý posílal, všechno imitace Ginnina projevu náklonnosti z druhého ročníku. Od famfrpálových zápasů, kde havraspárští a mrzimorští nejspíš úmyslně prohráli, takže mohl Harry Potter být radostí bez sebe z velkolepého vítězství, jako bylo to ve třetím ročníku.

Harry už se s tím skoro i smířil. Chtěli pro něj něco udělat, proč jim bránit? Takové to pro něj bylo –nevyhnutelné a naprosto marné.

A teď přišlo tohle.

Finální pokoření, poslední urážlivé gesto ubohému zraněnému tvorovi.

Další turnaj tří kouzelnických škol, uspořádaný o tři roky později.

Nechte Harryho, ať to zvládne, nechte Harryho vyhrát, ať vidí, že se nic špatného nestalo a pak můžeme všichni tleskat a ten osiřelý chlapec bude šťastný. Nebude to pěkné?

Divže jim to nevmetl zpátky do tváří, do těch jejich strašných lítostivých tváří.

Ale nakonec jim vyhověl, tak jako vždycky.

Jestli tohle je cena, jestli se potřebují ujistit, že se dovede přenést přes Voldemortovo vzkříšení, aby mohli pokračovat ve svých vlastních životech... pak budiž.

Některé z nich Harry miluje. Chce, aby byli spokojení.

A tak vzlétl na svém Kulovém blesku proti drakovi. Přijal pozvání na ples od Parvati Patilové a tančil s ní, dokud nezačala klimbat u svého přítele, Deana Thomase. (Pak vypil trochu vody, kterou Seamus Finnigan přeměnil na rum, tak akorát na to, aby vůči všemu pocítil milosrdnou otupělost, ale ne dost na to, aby někdo začal mít obavy.)

Harry si ples pamatoval velice jasně, intenzivní světlo a horko místnosti. Po chvíli se cítil zemdleně a nemocně, snaže se usmívat na každého, kdo procházel kolem. Přijímal úsměvy od Hagrida a jeho manželky, a od Brumbála, Hermiony a Rona, jako kdyby byly nenucené.

Nakonec se vše kolem něj rozmazalo, oslnivá světla se všem mísila s vlasy. Vypadalo to, jako by někdo nechal nad stále ještě vlhkým obrazem rozsvícené světlo a malba tála, barvy se prolínaly a měnily.

Tančící postavy Rona a Hermiony se stávaly jediným rozmazaným tvarem. Brumbálovy modré oči závratně padaly na oblohou vymalovaný strop síně. Černé vlasy Padmy Patilové znenadání proudily napříč místností, aby se smísily s prudkým šokem bíle blonďatých kadeří Malfoye, který seděl u zmijozelského stolu a systematicky se opíjel.

Byla to noční můra. Harry si nakonec položil hlavu na paže, přemožen pomalu doléhajícím zoufalstvím a předstíral, že je prostě unavený.

Druhý úkol by mohl být vedle tohohle nic.

Šel do koupelny prefektů, tentokrát zcela legitimně, protože byl samozřejmě prefekt, jak by chudáček Harry mohl nebýt prefekt? Rozluštil svoji nápovědu.

Našel žaberník, úhledně položený na svůj polštář věrným Dobbym, stále předstírajícím oddanost, která už musela dávno opadnout.

Bože, byl teď tak vděčný za chladnost vody, kalnou zeleň vířící okolo něho, absorbující a chránící jej před pohledy. Skoro si přál, aby mohl tady dole zůstat napořád.

A co kdyby zůstal? Pomyslel si Harry najednou. Věděl, že žaberník by mohl přestat působit, kdyby si to přál. Mohl by prostě klesnout ke dnu a jeho plíce by se roztrhly ve snaze se nadechnout. Pak už by nebylo nic než ticho a očišťující voda navždycky.

Ale jak by se cítili všichni ostatní... a jak by jim dokázal jejich pravdu. Stal by se tím slabým dítětem, za které ho měli, které to nedokázalo unést.

Harry nikdy nebyl z těch, co volí snadnou cestu ven. Dokonce i teď, mohl bojovat. Dokonce i teď, chtěl bojovat.

Takže... V tom případě by měl najít Rona. Najít Rona a počkat u všech zajatců, a dostat body a pochvalu za svou statečnost.

Najít Rona.

Harry proplouval vše zahalujícími vodami, netečně proplouval všemi těmi nebezpečími, která mu neublíží. Plaval vděčný za ten uklidňující pohyb vody na svém unaveném těle.

Plaval, dokud nenašel místo, kde se zdržovali jezerní lidé, kde byli uvázaní zajatci, a jeho oči vyčerpaně pátraly po Ronových jasně rudých vlasech.

A tehdy cosi sáhlo do jeho hrudi a zkroutilo mu srdce, jako kdyby bylo přenášedlo, které obrací střed jeho bytí, aby ho mohlo přenést do jiného, mnohem víc bezprostředního a strašlivého světa.

V panice zíral do prázdné zeleně jezera a zoufale zíral na cizí tváře rukojmích. Měl pocit, jako by žaberník nefungoval a on se najednou topil, trpěl nedostatkem kyslíku a selhávajícím zrakem odmítal vidět, co má před sebou.

Nemohl tomu pohledu zabránit.

Tady v jezeře, s bledou tváří ozářenou vrtošivými tyrkysovými vodami vrhajícími světlo jako skrze vitráž a s prameny stříbrných vlasů unášenými lenivými proudy, byl Draco Malfoy.


Harry naprosto zapomněl na žaberník, zakuckal se vodou a mlátil kolem sebe rukama, panikařil a byl přesvědčený, že se topí.

Nemohl dýchat.

Později si uvědomil, že to bylo ze šoku.

Poněkud bezradně, pořád naprázdno polykaje, se propadal vodou a zoufale se pokoušel dát si hlavu mezi kolena. Někde zaslechl, že je to dobré na... na...

Ach, co se to děje?

Malfoy odmítl zmizet. Zůstával na balvanu a jeho vlasy vytvářely oproti zeleni stříbrné čmáranice. Bylo to, jako by jezero trpělo tím, že se nepřátelského Zmijozela zmocnilo.

Může tohle být nějaký vtip? Ne, Brumbál by Malfoye zabil, kdyby něco takového zkusil.

Musí to být omyl, rozhodl Harry. Nebo možná hádanka obsahovala nějakou ďábelskou lest a ve skutečnosti znamenala to, že bude muset zachránit svého nejhoršího nepřítele.

Bože, musím vědět!

Harry si uvědomoval, jakou roli má hrát. Měl být tady dole první, a pak čekat v pozadí kvůli všem zajatcům. Tohle beznadějně hrdinský Harry dělá.

A najednou už to nemohl unést.

Je mi tak zle ze všech těchle blbostí!

Musím vědět.

Harry trhnul provazy, kterými byl Malfoy připoutaný. Bere si svého zajatce, a hned potom hodlá zjistit, co se to tady zatraceně děje!

Už není hloupé dítě. A jestli mají zajatci opravdu umřít, možná že by měl Malfoye nechat tady.

Nebylo tak těžké táhnout na hladinu Rona. Samozřejmě, Harrymu nebylo tak nepříjemné, když se měl dotknout Rona.

Vyřešil to tak, že obtočil Malfoyovi paži kolem pasu a děkoval nebesům za chlapcovu štíhlost.

Malfoyovo pozitivum? Zalarmujte ministerstvo.

Harry nasadil kamenný výraz a odsunul paniku, která ho nutila chtít lidi popadnout za límec, blekotat na ně a dožadovat se vysvětlení. Dopřál si několik hlubokých nádechů vody.

Potom se vydal vzhůru ke světlu.

Před ním ležely jasnost a srozumitelnost. Jednoduchost.

V tu chvíli bylo Harrymu ukradené, co si kdokoliv myslí. Chce znát důvody a chce je hned.

Prorazil hladinu jezera a nabral uklidňující doušek vzduchu.

Nebe nad ním bylo krásné, obyčejná modř utěšovala zmatek Harryho mozku. Žaberník přestal na jeho přání učinkovat a on začal klidně a lehce plavat směrem ke břehu.

A to byla chvíle, kdy Malfoy otevřel oči a vydal přidušený výkřik. Hned nato učinil prvotřídní pokus Harryho uškrtit.

Harry vylekaně zalapal po dechu a na nic víc neměl čas.

Ponořili se, Harry se snažil probojovat zpátky k hladině, končetiny sebou pod vodou mrskaly a hábity se nadouvaly. Uprostřed zelené šmouhy a černého pruhu látky Harry na okamžik zahlédnul Malfoyovu bledou hranatou tvář s rysy ztrhanými a zbrázděnými strachem a šedýma očima rozšířenýma hrůzou.

Harry poznával ten pohled ze zrcadla, když si oplachoval tvář po noční můře.

Věděl si s tím rady.

Pevně uchopil Malfoye za ramena a snažil se důrazně vyslovovat.

„Přestaň, nebo se utopíš!"

Malfoy zamrkal. Pod vodou a strachy bez sebe vypadal mladší, než vypadal, když mu bylo jedenáct.

Pomalu přikývnul a vlasy prudce zazářily kolem jeho tváře ve stříbrné koróně.

Harry ho popadl pevněji a jak se znovu vynořili, snažil se mu pomoct udržet se na hladině.

Celé jeho tělo bylo strnulé hrůzou.

„Oukej, Malfoyi, dýchej. Hej, je to v pořádku.", řekl Harry Potter, Trouba pro lidi v tísni a naprosto znechucený sám sebou za to, že je taková měkkota.

„V pořádku?" odsekl Malfoy, vítěz bradavické Ceny Naprostý Imbecil běžící už sedmým rokem. „Jsem promočenej v jezeře, lepím se tu na totálního idiota a snažím se nemít hysterák. Jak tohle splňuje podmínky pro 'v pořádku'?"

„Sklapni a já tě dostanu z jezera ven."

„Proč jsem v jezeře, Pottere?" vyptával se Malfoy svým nejnadutějším tónem.

„Nevím!" zařval Harry podrážděně. „Doufal jsem, že bys mi to mohl říct ty!"

„Jak já to mám vědět? Brumbál pro mě poslal, tak jsem šel k němu do kanceláře, a pak jsem najednou byl v bezvědomí!"

„Bez vysvětlení?"

Malfoy vypadal vyhýbavě, u něj nijak neobvyklý výraz.

„No," snažil se získat čas „Možná že nějaký bylo."

„Co?"

„Já ho neslyšel" opáčil Malfoy ostře „Šel jsem pozdě. Malfoyové okamžitě nepeláší do ředitelovy kanceláře. Malfoyové mívají elegantní zpoždění."

Jeho povýšený hlas se na okamžik zadrhl, když shlédl na šplouchající vodu a Harry nepatrně roztál. Možná se chová nesnesitelně, protože je vyděšený.

Ovšem v tom případě musel být ve stavu ochromující hrůzy v průběhu celého studia.

„Nevěděl jsem, že se bojíš vody, Malfoyi."

„My si spolu sotva vykládáme o svých pocitech, Pottere. A všichni mají fobie." V Malfoyově hlase zazněla zlomyslnost. „Vybavuje se mi jistá osoba, která omdlívá před mozkomory..."

„Okamžitě sklapni, Malfoyi! Kéž bych tě nechal přivázanýho s ostatními zajatci."

„Zajatci?"

Harry se zašklebil a uvažoval, jestli mu nekrvácí uši. „Jo," odpověděl opatrně a doufal, že to nevyprovokuje další příšerný řev.

„Co, tím myslíš jako – turnaj tří kouzelnických škol?"

„Ne, Malfoyi, tím myslím bandity, kteří unesli polovinu školy. Ano, turnaj!"

„Ale – do řiti s tím, jak...?"

„Evidentně," řekl Harry „se stala nějaká strašná chyba."

„Jako tvoje narození?" zněla Malfoyova přínosná domněnka.

„A jakmile se dostanu k profesoru Brumbálovi, jsem si jistej -"

„A tady, jak věřím, právě přichází bradavický šampion Harry Potter!"

Lee Jordan, přítel dvojčat a bývalý famfrpálový komentátor, dosáhl překvapujícího úspěchu na ministerstvu a nastoupil na Pytlounovo místo v čele Oddělení kouzelnických her a sportů. Podle drbů byl prý Percy Weasley zelený závistí.

Drby také tvrdily, že je jak kanál, když příjde na magický mikrofon, třebaže pokaždé letmo pohlédl znepokojeně přes rameno, kdykoliv byla poblíž profesorka McGonagallová.

Právě teď si Harry přál, aby ho profesorka McGonagallová vzala obuškem přes hlavu.

„Celá škola je v napjatém očekávání kvůli identitě Harryho rukojmí, když jeho nejlepší přátelé Hermiona Grangerová a Ron Weasley jsou tu v publiku. Každý je zvědavý, kdo je ta šťastná dívka..."

V ten okamžik vydal Malfoy zvuk, který svědčil o dušení.

Harry si uvědomil, že se cachtá ven na břeh s Dracem Malfoyem, ruce obtočené navzájem kolem sebe, Malfoyova hlava prakticky na jeho rameni, oba dva absolutně promočení na kůži.

Před celou školou.

„To... to vypadá jako..." Leeho nejistý hlas odezněl se slabým „No, dobré nebe."

Bradavice na ně zíraly celých pět užaslých sekund, a pak vybuchly v šílený rámus.

„Prevít," řekl Harry.

Malfoy se odmlčel, aby zauvažoval, a pak vypustil poměrně impozantní proud sprostých slov.

Jediná madame Pomfreyová se nezdála být ochromená. Vrhla se na ně, zatímco se snažili dostat na suchou zem.

„Upřímně, tenhle hloupý turnaj," rozčilovala se. „Házet ty křehké děti do strašného studeného jezera..."

„NEJSEM křehkej," řekli Harry s Malfoyem naráz jednohlasně.

Harry se na Malfoye trochu rozpačitě podíval.

„Samozřejmě, že nejste, Draco," řekla madame Pomfreyová konejšivě. „Podívejte se na sebe," pokračovala. „Nemůžete se ani narovnat. Vypadáte, jako by se vám mělo udělat špatně."

„Bylo by mi špatně, kdyby na sobě Potter měl plavky," zamumlal Malfoy, nedůtklivě se vymanil z Harryho sevření a z čiré zatracené svéhlavosti se snažil narovnat.

Harry ho znovu zachytil, když zavrávoral.

Malfoy se zamračil a madame Pomfreyová ho lapla a vypořádala se s ním tak snadno, jako by to byla Gabrielle Delacourová.

„Pche," řekla. „Co si ten ředitel myslí... Budete z toho mít šok."

„Nebudu," odsekl Malfoy, který pořád vypadal o dost méně sebejistě než obvykle, když zápasil s madame Pomfreyovou. Vypadal nemocně a vlasy měl po celém obličeji.

Mžoural přes připlácnuté blonďaté prameny a oči se mu rozšířily hrůzou, když madame Pomfreyová rázně prohlásila:

„Musíme vás okamžitě dostat z těch promočených šatů," a stáhla mu hábit přes hlavu.

Ošetřovatelka svléká studenta!

Další senzace pro celou školu.

Harry byl první, kdo si uvědomil, že má vlastně Malfoy pod hábitem oblečenou kompletní soupravu mudlovského oblečení.

Děkoval Bohu. Na jeden den měl už tak dost velké trauma, i když by si nikdy nepomyslel, že si Malfoy v Bradavicích potrpí na mudlovské módní výstřelky.

Ovšem, on přece nikdy ani na okamžik nepřemýšlel nad tím, co nosí Malfoy pod hábitem.

Madame Pomfreyová nevypadala, že Harryho pocit úlevy sdílí.

„Legrační věci, co vy děti nosíte," komentovala a popadla okraj Malfoyova svetru.

Nadzvedla ho asi o tři centimetry, odhalujíc záblesk bílé kůže, když Malfoy důrazně zakročil.

„Nehodlám se nechat fotit, aniž bych měl na sobě triko!" zahulákal. „Aspoň ne bez tučné finanční odměny," dodal zahloubaně.

„Fot-" Harryho pozornost se konečně přesunula od výjevu s Malfoyem a madame Pomfreyovou k bandě fotografů, která se na ně řítila.

„Ó, Bože."

Za sebou zaslechl Malfoye, jak propukl v další sérii nadávek, které prokládal dožadováním se nějaké deky.

Hlasy se na Harryho vyvalily ze všech stran.

„Harry, můžete nám říct-?"

„Harry, jak se cítíš ohledně své vedoucí pozice-?"

„Harry, není to Draco Malfoy-?"

„-ten syn zapletený do oné tragédie-?"

„Tady je vaše přikrývka, pane Malfoyi, a jen bych chtěla říci, že jsem dosud nikdy v životě neslyšela u studenta takovéto výrazy!"

„Dost odrbaná přikrývka-"

Harry byl oslepený bílým světlem cvakajících fotoaparátů, ale mohl se dost dobře domnívat, ke komu byla řeč madame Pomfreyové směřovaná.

A samozřejmě, Malfoyovo chladné protahování slov bylo nezaměnitelné.

Harry zamrkal do bodajících světel, obklopený cvakáním foťáků všude kolem něj, zatímco ho madame Pomfreyová pevně zabalila do deky. Znovu cítil nátlak všech těch pohledů, které se na něho tlačily, udivené, lítostivé, plné očekávání, a smrskávaly ho zpátky do toho malého dítěte ohromeného úžasem...

„Ó, nevyslýchejte toho ubohýho raněnýho sirotka," ušklíbl se Malfoy. „I ve své nejlepší formě má problém zformulovat souvislý věty."

Harry se napřímil a střelil po Malfoyovi jedovatým pohledem.

„Harry, můžeš nám vysvětlit-" řekla osamocená fotografka.

Harry na ni zaostřil. „Ne, nemůžu," řekl jasným silným hlasem. „Zdá se, že tu došlo k nějaké chybě s mým zajatcem. Jsem si však jistý, že profesor Brumbál bude mít dobré vysvětlení – a mám v plánu se ho zeptat, co nejdřív to bude možné..."


„Nemohu přijít na jiné vysvětlení, než to, které je zcela očividné," řekl Brumbál klidně. Harry měl pro svého ředitele značnou slabost. Byl si docela jistý, že tenhle pocit je oboustranný. Nicméně, onen naprostý respekt, který vůči němu pociťoval, do jisté míry vždycky udržoval jeho vlastní chování v mezích slušnosti.

Avšak teď začínal být naprosto nepříčetný.

„Co myslíte tím, že nemůžete...? Jak se ta rukojmí vlastně vybírají?" zařval Harry. „To vy jste je vybral? Jak to funguje? Kdo udělal chybu?"

Brumbál, netečný při pohledu na tvář běsnícího chlapce, si nabídl citrónový bonbón.

V Harryho očích to bylo bezcitné zlehčování.

„Rukojmí vybírá samozřejmě Ohnivý pohár," řekl trpělivě. „Ty si opravdu myslíš, Harry, že používáme předmět tak ohromné mystické síly pouze k vybírání šampionů? Pohár je studnicí tajemných vědění. Domnívám se, že mu můžeme důvěřovat."

„Blbost!"

Harry nikdy předtím nemluvil hrubě před učitelem.

„Nevybral snad mě za šampiona kvůli tomu, že si s ním pohrál Skrk?" dožadoval se. „Tajemná vědění, to pochybuju! Pravděpodobně by to Voldemorta stálo míň černé magie než uřknout zeleninu!"

„Harry, posaď se a pokus se konečně uklidnit."

Brumbál udělal pauzu a s očekáváním vzhlédl k Harrymu, jako poklidný starý monarcha poskytující audienci chybujícímu.

Harry, který si ani neuvědomil, že vstal, mu oplatil pohledem plným obav, ale zároveň i vzdoru.

„Přirozeně, od doby, kdy jsi naposledy-" zničil všechno, dovolil, aby zabili Cedrika a pomohl Pánovi zla povstat- „prošel tím nešťastným incidentem, jsme kolem Poháru umístili rozsáhlá zabezpečení. Ujišťuji tě, Harry, že nebyla nijak narušena.

Harry se pokusil o zoufalý a nesouvislý protest, ale Brumbál ho zarazil gestem.

„Mimo to, Harry, není mi jasné, proč by Voldemort dělal takovou věc. Jestliže je závažnost jeho temných plánů tak velká, že chce namočit pana Malfoye, můžeme to klidně považovat za dobrou věc."

„Ale... ale proč?" zakoktal Harry.

Brumbál si vzal další bonbón.

„To ti opravdu říct nemohu, Harry. Bohužel musím říct, že pana Malfoye sotva znám. Neměl jsem až dosud dostatek času, abych se řádně obeznámil se všemi svými studenty. Každý si může všimnout, že je to nešťastný, nepřátelsky naladěný mladík, ale kdo by ho vinil, s přihlédnutím k oné tragédii?"

Brumbál mu věnoval pronikavý pohled.

„Ty ho jistě znáš o něco lépe? Ve světle nejnovějších důkazů."

„Ne!" Harry skoro vykřikl. „Já ho neznám, chci říct – dobře, očividně já – já nevím nic o něm. Chci říct, že ho nesnáším, úplně ho nenávidím, myslím, že je-"

„Kdybys byl tak hodný a vyhnul se bouchnutí do mého stolu. Připadá mi," pozoroval ho Brumbál poklidně, „že tento odpor je trochu přehnaný. Všichni máme společného nepřítele, nebo snad ne? Pan Malfoy je na naší straně."

Harryho ruce se zaťaly v pěsti.

„V každém případě, Harry... pro tebe nemám žádné odpovědi." vzdychl Brumbál. „Zdá se, že v těchto dnech přichází méně a méně odpovědí. Nicméně jsem poněkud zaneprázdněný. Kdybys byl tak hodný..."

Harry se zadíval do Brumbálovy tváře, unavenější a o dost vrásčitější, než si ji pamatoval, a cítil, jak se jeho sobecká panika hroutí sama do sebe.

Brumbál držel kouzelnický svět rozervaný válkou pohromadě. Všichni věděli, že Popletal je pštros s hlavou vraženou v písku, všichni věděli o zmizeních, všichni byli tak vyděšení... Brumbál byl to jediné, co stálo mezi kouzelníky a chaosem.

A, uvědomil si Harry s pomalou bolestí v hrudi, Brumbál byl velmi starý muž.

„Já – omlouvám se, pane." Jeho hlas byl pouhý šepot. „Jestli můžu něco udělat-"

„Ó ne, Harry. Nedělej si s tím starosti."

To bylo ono. Harry Potter musel být vždycky to ochraňované dítě. Harry Potter musel být vždycky součást toho břemene.

Harry svěsil ramena.

„Dobře. Děkuju, pane."

Co víc mohl udělat nebo říct?

„Ještě jedna věc, Harry."

Harry se zastavil na prahu.

„Vzpomeň si přesně na slova nápovědy."

Přemýšlej nad tím...

Dveře se mu zabouchly před nosem a nechaly ho zírat do tmy.

Vzali jsme, co budeš těžce postrádat.

Nechápal. Ale hodlal na to přijít.