Epilog

Here is what I know now

My salvation lies in your love

Harry otevřel oči.

Zamrkal a pokusil se zaostřit. Přes okna ošetřovny uviděl, že je šedé oblačné ráno. Vypadalo to, že sluneční světlo se ani nesnaží jím proniknout a dopadlo na jeho postel jen velice krátce. Cítil se, jako by mu někdo drtil kosti v hmoždíři.

Draco seděl v křesle vedle jeho postele, nakláněl se dopředu a pozoroval ho světlýma očima. Harrymu trochu připomněl supa, sedícího shrbeně na stromě a s pronikavou trpělivostí čekajícího na to, až jeho nastávající potrava zemře.

Harry se na něho usmál nejlíp, jak to dokázal, a napětí z Dracových ramenou opadlo.

„Draco," řekl Harry zkoušeje svůj hlas a zjistil, že je nakřáplý, ale pořád ještě funguje. „Co se stalo?"

„No, vážně nevím, jak ti to říct, Harry, ale potom, co jsi zabil Voldemorta, ujal se vedení Petr Pettigrew a všechny si získal. Ponechal nás naživu, abychom byli jeho krutými chlapeckými otroky."

Harry se opatrně zasmál, i když měl hrozné tušení, že mu to znovu zláme žebra. Dracova tvář ještě víc zjemněla, vyhlazujíc vrásky trápení a starostí, dokud nevypadal téměř normálně, povědomě a milovaně.

„Jak se cítíš?" zeptal se, a bez nepřátelství a humoru znělo jeho unavené protahování slov skoro laskavě.

Harry se s velkou opatrností nadzvedl a potom se vsedě opřel do polštářů. „Jsem... tak trochu překvapenej, že nejsem mrtvej," odpověděl upřímně. „Čím si myslíš, že to je?"

„Myslíme si, že tě zachránil Voldemort," řekl Draco. „Spadl na tebe, a ten chlap byl přes dva metry vysokej s nadměrně velkou hlavou. Jeho tělo tě ochránilo před tím nejhorším. Prosím, neumři z té ironie, Harry."

Harry jenom zvedl obočí. Pořád ještě se snažil testovat všechny kosti ve svém těle, které pořád trvaly na tom, že byly zlomené a že jejich zhojení je bezvýznamná iluze mající sklon pominout, jestliže Harry udělá jakékoli náhlé pohyby. Jestli byl ochráněný před tím nehorším, pak to nejhorší muselo...

Někoho rozmačkat k smrti.

Ano, vzpomněl si Harry. Udělal jsem to.

Dobře. Bylo potřeba to udělat.

„Kdo – kdo další umřel?" zeptal se a hrozil se odpovědi.

„Weasley a Grangerová jsou v pořádku," řekl Draco okamžitě. „Stejnětak profesor Black a profesor Lupin."

Na okamžik byla úleva to jediné, co cítil, než si vzpomněl, že tentokrát nebyla v nebezpečí malá skupinka: že tentokrát to byla válka.

„Kdo umřel?"

„Parvati Patilová a Levandule Brownová," odpověděl Draco prázdně. „Natalie McDonaldová – myslíme si, že ona a Malcolm Baddock se pokoušeli chránit jeden druhýho. Ani jeden z nich neuspěl. Nevím, které další Nebelvíry znáš."

„Řekni mi všechna jména," řekl Harry.

Chladnou útěchu hledal v pomyšlení na to, že tohle bude poslední seznam lidí, které nedokázal zachránit.

Draco mu vyhověl, bezvýrazným hlasem, jako kdyby si seznam už zapamatoval. Harry poslouchal a zachytával mez cizinci, které nemohl zachránit, jména, která znal. Lidé ze školy. Lidé z Fénixova řádu.

„Počkat," řekl. „Cože? Fénixův řád? Jak ti se tam dostali?"

„Och, byl to zázrak, objevili se tam za pět minut dvanáct, je to znamení shůry," odpověděl Draco lehkovážně. Po Harryho extrémně skeptickém pohledu dodal: „A já jsem poslal ze sovince sovu Snapeovi, když jsme se rozdělili. Já... nikdo neměl vědět, kam odešel, vyslal zaklínadla tak, aby ho nikdo nenašel, ale dal mi adresu a já jsem mu dal slovo, že to nikdy nikomu neprozradím. Takže – jsem ti lhal o tom dopisu, co jsem psal, a lhal jsem ti ohledně toho, proč jsem se chtěl rozdělit. Bylo to pitomý. Měl jsi pravdu, žes o mně pochyboval."

Harry se neptal, jak Draco věděl, že ho Harry kvůli tomu dopisu podezíral. Měl podezření, že Draco přemýšlel nad všemi důvody, které Harry mohl mít, aby mu nedůvěřoval, stejně jako se učil zpaměti seznamy mrtvých.

„Ne, neměl," řekl a rozpačitě se natáhl po Dracově ruce.

Draco rukou mírně uhnul a vrátil se ke čtení svého neviditelného seznamu. Harry nechal svoji ruku klesnout.

Ernie McMillan. Nymphadora Tonksová. Millicent Bulstrodeová.

„Je Pansy-?" zeptal se, když Draco udělal ve zdánlivě nekonečném seznamu pauzu, a potom větu nedokončil. Když mohlo být po smrti tolik lidí, měl Harry pocit, jako kdyby se vyřčením ta slova mohla stát pravdou.

Ale Draco řekl, „Je v pořádku. Bude dojatá tvým zájmem, i když se obávám, že v tuhle chvíli nic nesrazí Weasleyho z čela jejího Seznamu nejpřijatelnějších Nebelvírů. Očividně schytala ránu do hlavy a je to neléčitelný."

„Ron? Vážně?" zeptal se Harry a zamrkal.

„Nedělej si starosti. Neřekl bych, že se chystá způsobit rozchod Grangerové a Weasleyho, obzvlášť když vezmu v úvahu skutečnost, že zvažovala, jestli by se neměla nechat od toho svýho mrzimorskýho drsňáka zbouchnout, aby se vyhnula OVCE."

„OVCE?" odpověděl Harry. „Pořád ještě budeme skládat OVCE?"

Byl příliš unavený na to, aby v sobě sebral nějaké opravdové pobouření, ale měl pocit, že je to stejně úplně jedno.

„Strávíme celý léto ve škole, abychom je mohli dělat," potvrdil Draco. „Grangerová je nechutně spokojená. Ze všeho viním našeho novýho ředitele."

Harrymu začínalo bušit v hlavě, jako kdyby se tahle nová informace pokoušela vyrazit dveře, aby se mu dostala do mysli.

„Kdo je náš novej ředitel?"

Draco zvedl jedno obočí. „Profesor Lupin."

„Aha," řekl Harry, a potom se slabou, narůstající radostí: „Aha. Dobře."

„Myslel jsem, že budeš rád. Já to samozřejmě považuju za skandál. Měl to být profesor Snape. Při nejmenším by mohl dostat místo obrany proti černé magii, když je teď Brumbál mrtvej."

Bylo to, jako kdyby v Harryho mysli někdo roztahoval a zatahoval rolety. Roztáhl je, a on viděl tuhle milosrdně klidnou ošetřovnu a zatáhl je, a neviděl nic než vzpomínku na tu noc, kdy Brumbál...

„Takže to víš," řekl pomalu.

„Vím, že je mrtvej," odpověděl Draco. „Znám očistný zaklínadlo, který vyvolá záznam zaklínadel, který jsi vyslal ze své hůlky. Naučil mě ho Snape. Příjde velice vhod."

Vytáhl Harryho hůlku z poutka na opasku svých džínů a Harry ji po chvilce přijal.

„Všichni unesení lidé byli pod vlivem matoucího kouzla," pokračoval Draco. „Nikdo si není tak docela jistej tím, co viděl. Nikdo by ti nevěřil. Já jsem ho nepodezíral – a to jsem ho nikdy neměl rád, a podezíral jsem každýho. Zemřel v bitvě. To je jediný, co musíme říkat."

Harry si odkašlal a vyložil Dracovi celou pravdu, protože Draco to naprosto pochopí.

„Zabil jsem ho," řekl. „Musel jsem."

Draco přikývl, uvolněně přijal zlost, která by kohokoli jiného přiměla ucouvnout. Cosi narušilo klid jeho tváře, ale ta emoce pominula příliš rychle na to, aby ji Harry rozpoznal.

„Zabil jsem svýho otce," řekl Draco na oplátku. „Chtěl jsem."

Harry chtěl něco říct. To, že je rád, že je Lucius mrtvý, mu nepřipadalo vhodné, a ticho se protahovalo, utahovalo se jako napjatá struna na hudebním nástroji, dokud nebylo potřeba zvuku značícímu jeho přetržení.

Udělal ho Draco. „Zabil Goylea," pokračoval a hlas se mu zlomil. „Měl v úmyslu zabít mě, a Goyle se dostal přede mě, a já nevím, proč to udělal!"

„Tvůj otec?"

„Goyle! Nedokážu to pochopit. Je kvůli mně mrtvej a já pořád nechápu, proč to udělal!"

Harry nevěděl, jestli to on chápe. Rozhodně nevěděl, jak říct správnou věc, ne když byl Draco vyčerpaný bolestí a zmatkem, a rozzlobeně na něho hleděl v touze po odpovědích.

„Miloval tě," řekl.

Dracovy oči byly bezútěšné.

„Já jsem miloval svýho otce," řekl. „Nemůžu... Nikdy jsem nevěděl, jak milovat kohokoliv jinýho. Když jsem byl mladší, on mě sledoval a cvičil, a já si myslel, že – já nevím, myslel jsem si, že mě bude milovat, když jenom dokážu, aby na mě byl dost pyšnej! Byl to parchant, a byl připravenej se plazit a zabíjet, aby dostal to, co chtěl, a já teď už chápu to zabíjení, ale ať se propadnu, jestli někdy pochopím plazení. On mě nikdy nemohl milovat, a Goyle pro mě umřel, a já to měl všechno špatně."

Harry natáhl ruku, aby si ověřil náhlou teorii, a znovu viděl, jak Draco svojí rukou uhnul pryč.

„Teď toho chápeš víc."

„Pořád jsem tím, kým jsem," řekl Draco. Vypadal přepadle a utrápeně, jako by sám sebe týral a byl při tom neobyčeně krutý, jako by mu v uších stále zvonil hlas jeho otce. „Byl bych se stal Smrtijedem, kdyby neodešel. Udělal bych to, abych si u něho získal trochu uznání. Šel bych po té cestě a myslel bych si, že on to ví nejlíp, a v době, kdy bych si uvědomil opak, by už bylo příliš pozdě. Pořád nevím, jak to dělat správně. Pořád neznám žádný z těch slov.

Můj přítel pro mě umřel, protože jsem sám sobě navykládal pitomý, ubohý lži o svým otci a nezabil jsem ho v momentě, kdy jsem ho uviděl, a ani nevím, proč by pro mě někdo něco takovýho dělal!"

Draco uhnul očima a pokusil se znovu nabýt klid. „Nechci ti tady hrát drama o třech aktech, když jsi pořád ještě hospitalizovanej," řekl po chvilce. „Jenom jsem ti chtěl říct, proč... víš. Proč by to nefungovalo."

Nastalo ticho. Harry počkal, dokud mu Draco nevěnoval opatrný pohled, a potom se na něho zlostně zadíval.

„Proč vykládáš takový naprostý hovadiny?" vyptával se.


Hermiona otevřela dveře kvůli jejich pravidelné hodinové kontrole Harryho a uviděla Harryho a Draca uprostřed toho, co se jevilo jako intenzivní konverzace. Její první myšlenka byla, že Draca omráčí a strčí ho někam do kouta, kde bude přemýšlet o tom, jak příšerný nápad je obtěžovat nemohoucí.

Její druhá myšlenka byla zavřít dveře tak diskrétně, jak je to možné, a opřít se o ně zády.

Ron na ni zíral.

„Proč nejdeme dovnitř?"

„Cože? Nic! Nic se neděje. Pojďme se projít!" navrhla Hermiona rozzářeně.

Ron si ji pochybovačně měřil. „Myslím, že chci jít dovnitř," řekl tónem, který naznačoval, že paní Weasleyová nevychovala hlupáka.

„Nemůžeš! Ehm, tedy, Harry je vhůru!"

„A?" řekl Ron. „To je dobrá zpráva. Vycházíme spolu docela dobře, když je při vědomí, pamatuješ?"

„Dobrá, Rone, poslouchej mě: nezačni vyvádět."

„Vyvádět?" vykřik Ron. „Nechystám se začít vyvádět. Proč?" Jeho hlas byl s každým dalším slovem hlasitější. „Kvůli čemu bych měl začít vyvádět?"

Hermiona se zhluboka nadechla. „Ničemu," odpověděla. „Mně samotné se to taky nelíbilo – no, pořád si nejsem jistá, jestli se mi to líbí, ale Harry to myslí vážně a není to tak špatné, jak jsem si myslela. Mají svůj zvláštní způsob, jak spolu vychází, který, zdá se, funguje, a teď jsem si alespoň jistá, že-"

„Hermiono, jestli se mi pokoušíš říct, že Harry má tam vevnitř soukromou chvilku, stačilo to říct."

Chodba před ošetřovnou nebyla dost velká na to, aby pojala celé Hermionino překvapení. Zato Ron vypadal lehce samolibě.

„Přišel jsem na to. Nejsem blbej, víš."

Nevypadalo to, že by Hermiona dokázala zavřít pusu. Visela nepoužitelně otevřená dokořán. „Přišel?"

„No, Harry řekl, že někoho má a po tom jsem si pomyslel, že je to docela očividný."

„Já – já bych řekla, že..."

„A myslím si, že máš pravdu," pokračoval Ron bezstarostně. „Mohlo by to být horší."

„Myslíš?" Hermioně vytanula příšerná myšlenka, že třeba uvažuje o Snapeovi.

„Nejsem ze Zmijozelů zrovna nadšenej, ale, no, řekl bych, že když sis vybrala správnou stranu, tak nesejde na tom, k jaké patříš koleji. Tak jako tak, celý měsíce Harry polovinu času tábořil ve zmijozelským sklepení." Obdařil ji drobným, provokativním úsměvem. „Nepotřebuješ být génius, aby sis to poskládala dohromady, víš."

„No... no, ne, jistěže ne," odpověděla Hermiona a byla schopná znovu převzít kontrolu nad obličejovými svaly dost na to, aby mu věnovala souhlasný úsměv. „Chováš se velice rozumně, Rone. Musím říct, že bych to nečekala."

Stáhl si dolů roztřepené rukávy svého svetru, což, jak si pomyslela, se u Rona Weasleyho rovnalo fintění.

„Jsem tolerantní, takovej jsem," informoval ji. „A potom, vážně, mám ji docela rád. Potřebuje si najít jiný kamarády, samozřejmě, ale Harry se s Malfoyem kamarádí taky, takže jemu to vadit nebude."

Okamžik trvalo, než jí to došlo.

„Promiň?" řekla Hermiona. „Co jsi říkal? Ona – o kom to mluvíš?"

Ron na ni zamrkal. „O Pansy Parkinsonové, samozřejmě. Ona je jediná holka v té skupině zmijozelských, se kterou se Harry potloukal, ne?"

V rozmezí dvou minut přišla Hermiona na stovku vět, které začínaly: To je naprostá pravda, Rone, ale...

„Bereš moje jméno nadarmo, Weasley?" zeptal se veselý hlas, a Hermiona pozvedla zděšené oči ze svého intenzivního hloubání u podlahy k Pansy Parkinsonové, která přicházela chodbou.

Upřímně, Hermiona měla radši Draca. Draco alespoň jednou za čas rozluštil nějakou knihu, a neoblékal se do pohoršujících sukní.

Zatímco Hermiona bojovala s ohavnými vidinami Draca Malfoye v pohoršující sukni, zaslechla Pansy Parkinsonovou navázat zjevně přátelský rozhovor s jejím přítelem. Jedna část její mysli poukázala na to, že Ron říkal, že ji má docela rád. Nestyda.

„Nesu čokolády," informovala ho Pansy. „Ani jsem skoro žádný nesnědla. Viděla jsem, hm... holku Weasleyovou a Patilovou, jak vozí jejich raněný kolem jezera při jakési oslavě lásky pro naše válečný hrdiny, a napadlo mě, že teď je vhodnej čas nakrmit toho nablblýho hňupa."

„Ty víš, že je Harry vzhůru?" zeptal se Ron.

Je?" zeptala se Pansy. Zamyšleně se odmlčela. „Tak to jsou tam vevnitř nejspíš zaměstnaní. Asi budu tohle muset sníst sama."

Odhodila víko. Hermiona si všimla, že Ron vypadá ještě zmateněji než předtím.

Takže Seamus a Dean už jsou zase vzhůru a chodí ven. Byli poslední z těch ošklivě poraněných, kromě Harryho. Seamus byl nucen si nechat znovu vyrůst kosti v obou nohou, a Dean se dva dny v posteli dostával přes následky Cruciatu. Ginny spala vedle jeho postele na ošetřovně na svém plášti.

Snad by Seamus mohl trošku utěšit Padmu. Byla tak tichá od doby, co...

Hermiona odtrhla mysl od myšlenek na Parvati a znovu pomyslela na Seamuse a Deana. Chodili, a Harry byl vzhůru. To bylo víc, než v co mohli před méně než týdnem doufat.

Hojí se. Všichni se zotaví.

Cítila, že má všechny ráda, dokonce i Pansy Parkinsonovou, která, jak se zdálo, si zrovna Rona dobírala se svojí krabicí čokoládových bonbónů.

„On žádný nechce," vložila se do toho rázně.

„Správně," řekl Ron a zíral na ně toužebným pohledem. „Nechci ani jeden."

Pansy postřehla Hermionin tón. „Bez obav," řekla a zněla zlomyslně pobaveně a tedy dost jako Draco. „Jsem docela spokojená se svým Mrzimorem."

„Zachariášem Smithem?"

Pansy si vybrala další bonbón. „Jasně, co už."

Ronova mysl, krátce rozptýlená čokoládou, změnila směr zpátky k jeho původnímu problému. Hermiona věděla, že tohle příjde.

„Počkat," řekl. „Když ty jsi tady-" Pansy se usmála a připila mu svou bonboniérou - „Ano, ale když ty jsi tady... tak kdo je tam vevnitř s Harrym?"

Hermiona se znovu prudce rozplácla na dveře.

„Nechoď tam!"

„Běž," pobídla ho Pansy, a pak vypadala, že ji zasáhlo bodnutí svědomí. Napřáhla ruku se svojí bonboniérou. „Napřed si radši vezmi čokoládu," dodala laskavě. „Vezmi si jednu z těch, co jsou plněný alkoholem. Myslím, že to budeš potřebovat."


„Co prosím?" řekl Draco s otřesnou a ledovou zdvořilostí.

Harry na něho pohlédl, a neměl žádná správná slova. Nicméně si byl jistý.

„Máš pravdu, jsi pitomej," řekl.

„Ty jsi romantik, to je tvůj problém," poznamenal suše Draco.

„Tak jsi miloval svýho tátu. To většina lidí, a on byl parchant, a tys udělal správnou věc. Nezáleží na tom, co si myslíš, že bys udělal, kdyby byly věci jinak. Udělal jsi správnou věc."

Draco vypadal, jako by ho odpověď už pálila na rtech, ale nikdy nedostal šanci ji přednést. Madame Pomfreyová dodala kouzlu šedivé ošetřovny závěrečný tah tím, že vyšla ze své ordinace s nádržkou zapáchající tekutiny.

„Kde je ten Dean Thomas? Znovu už svůj posilňovací lektvar nevynechá," prohlásil rázně. Věnovala Harrymu zkoumavý pohled, a sdělila mu svoje lékařské mínění. „Jste vzhůru."

„Ehm, ano."

„Taky dobře," řekla závažně madame Pomfreyová. „Teď snad pan Malfoy půjde do svojí vlastní postele a trochu se prospí. Omluvte mě."

Opustila místnost, odhodlaná posilnit Deana jakýmikoli nutnými prostředky. Slyšeli, jak vynadala nějakým studentům za to, že se potloukají kolem ošetřovny, a dveře se s prásknutím zabouchly.

Draco byl trošku narůžovělý.

„Sotva jsem sem na chvilku zaskočil na cestě někam úplně jinam. Pravdou je, že tohle je moje první návštěva," ujistil Harryho. „Ta ženská je šílená. Celej den tvrdne ve své ordinaci a míchá svoje sirupy a lektvary a podobně... To ty výpary," dodal nevrle. „Rozpouští mozek. Přestaň se usmívat."

Harry nepřestal. Byl to jen malý úsměv, všechno, co si mohl dovolit, když se mu seznam lidí, které nedokázal zachránit, neustále opakoval v mysli. Ale právě znovu získal ten pocit, který měl těsně před onou nocí plnou smrti, že jednoho dne bude směšně šťastný.

Teď byl čas, všechen čas na světě. Přetrvávající hrůza nezůstane navždy. Může se k tomu dopracovat.

Uvědomil si, že částečnou příčinou toho, že je obloha tak temná, je, že ve vzduchu za oknem levitují obrovské balvany. Najednou se ozval hluk, jako... když si někdo hraje na narážející autíčka s obrovskými žulovými bloky.

„Dávej pozor, co děláš, Blacku!" vyštěkl zezdola Snapeův nezaměnitelný hlas.

„Kdo říká, že to byla nehoda?" zakrákal Sirius. „Zase jsem tě dostal!"

Spokojenost se přes Harryho převalila jako vlna teplé vody, když si uvědomil, co dělají.

Bradavice budou obnoveny. Znovu je staví.

„Každopádně tady někdo musí zůstat a zajistit, aby nevinné děti nechtěně nezahlédly tvoje pyžamo!" prohlásil Draco ve stylu někoho, kdo vynáší svůj karetní trumf. „Myslel jsem, že jsem všechny tyhle věci ve tvým šatníku spálil, ale ne, objeví se Grangerová s touhle – touhle obludností, a prohlašuje, že je to tvoje oblíbený. Řval jsem a pokusil jsem se ho strhat, ale Grangerová si to úplně špatně vyložila."

Harry shlédl na svoje pyžamo a vzpomněl si, jak ho ukrýval pod polštářem, aby ho uchránil před ohnivým osudem. To bylo – Bože, zdálo se, jako by to bylo před léty.

Některé věci se nezměnily.

„Tohle nevezmeš zpátky," řekl náhle. „Nedovolím ti to. Jsi sakra můj."

Draco na něho zíral. „Řekni mi, že ti nemusím vysvětlovat, že – to, co jsem řekl ve vlaku nebyla opravdová nabídka k sňatku. Řekni to, Harry."

„Ve vlaku jsi neřekl vážně nic, víš."

„To já nikdy. Říkal jsem ti to," řekl Draco. „Neznám ta slova."

„Na tom nesejde. Já chápu, jak jsi to myslel," řekl Harry. „A myslel jsi to vážně. Jediná věc, která je teď jinak je, že se nechystáme umřít. Bojíš se?"

„Viděl jsi, jak jsem selhal," řekl mu Draco s posměšným zkroucením úsměvu po svém otci. „To je něco, co dělám vážně dobře. Moje selhání jsou velkolepá."

„Já to risknu."

Draco si ho měřil, jako kdyby byl divoké zvíře, co uniklo z klece. „Změníš názor."

Harry si povšiml toho, že neřekl nic o tom, že on změní názor.

„Draco Malfoyi, ty hloupej pitomče. Ty máš takový štěstí, že já jsem ještě víc tvrdohlavej než ty."

Chytil se sloupku postele a vytáhl se vzhůru, a jeho záda vydala tichý, protáhlý výkřik agónie. Draco vyskočil z křesla a hlas měl najednou ostrý obavami.

„Harry, přestaň s tím! Museli jsme ti nechat znovu narůst skoro každou kost v těle – Harry, ublížíš si!"

Každičká kost v Harryho těle usilovně křičela na souhlas. Harry se zašklebil, když narazil chodidly na zem, a pak se pokusil unést svou vlastní váhu. Šlo to, jen tak tak.

Draco stál a nejistě se na něho díval. Harry předpokládal, že je rozpolcený mezi logikou, která mu říká, aby se Harryho nedotýkal, a naštvaným popudem hodit ho zpátky na postel.

Draco bohužel nedal volný průchod svým popudům. Harry udělal krok směrem k němu, a potom se zadrhl kvůli směsici bolesti a nenadálé, opravdové pochyby. Je si jistý, ale... co když...?

„Kde mám brýle?" vyptával se. Když bude vidět, bude si možná jistý.

Jistota se přes něho přelila, hřejivá a objímající jako spokojenost, když Draco najednou promluvil rozhodnějším tónem.

„Nepotřebuješ brýle," řekl. „Příjdu blíž."

Vstoupil do Harryho osobního prostoru, tak blízko, že Harry ucítil, jak se mu v hrudi zadrhnul dech. Ruce měl zdvižené v odevzdaném gestu, nepatrný kousek od Harryho pokožky.

Harry dal Dracovy ruce na boky a přitáhl ho o ten mimořádný kousíček blíž. Stání na nohou vysílalo do celého jeho těla tupou bolest, ale dlaně tiskl k horké lince kůže mezi Dracovými džínsy a tričkem, a na své tváři cítil Dracův dech. Tak nějak to za to stálo.

„S Goylem to nebyla tvoje chyba," řekl jemně. „Je to – Bože, je to zlý, ale nebyla to tvoje chyba. Já jsem taky někomu až moc důvěřoval, ale nehodlám přestat důvěřovat všem. Nemůžu – ty idiote, myslíš, že jsi jedinej, kdo je špatnej v říkání věcí? Já jsem vyrostl v přístěnku pod schody, nemohl bych – já nechci nikoho normálního."

Byl si jistý, že Draco zvedá nad tímhle podivně vysloveným komplimentem obočí, ale dokonce i bolest se ztrácela do pozadí jeho mysli, když se Draco nadechl, pomalu, a pak najednou popadl Harryho pevně za ramena. Držel ho příliš drsně. Harrymu se to líbilo.

Draco srovnal svoji tvář s Harryho a přejel svými ústy přes jeho v nenadálém, pomalém polibku. Harryho sevření na jeho bocích bylo najednou majetnické: teď si byl jistý.

„Je toho víc," vydechl Draco při polibku. „Jsem nechutnej. Je mi trapně, že sám sebe znám."

„Co ještě?" dolézal Harry. Měl v hrudi pocit jakési plnosti a tepla: krev mu bušila naléhavou potřebou jednat, a přitom byl spokojený, když tu mohl jenom stát a sledovat Draca tápajícího po slovech.

„Já," řekl Draco. „Já, je tu něco, co bych měl – líbí se mi ten tvůj přihlouplej způsob oblíkání. Dokonce se mi líbí i to, jak máš pořád hrozný vlasy. Harry, já jsem strašně chorej chlap."

Harry se odtáhl o centimetr dozadu, jak mu svitlo uvědomění toho, co Draco vlastně říká.

„Ty mě máš rád," řekl a skoro se rozesmál.

Draco vypadal zahanbeně. „To bylo docela očividný."

„Jo, naprosto. Jak jsem mohl být tak slepej? Bylo tak očividný, že 'nemluv na mě, nesahej na mě, nedívej se na mě' znamenalo 'Pojď ke mně, já tě chci.'"

Harry se možná trošku pochechtával. Draco byl čím dál víc růžový.

„Zmlkni. Vrať se do postele," zamumlal. „Myslel jsem, žes do mě byl blázen. Kde je pochlebování? Kde je zbožňování? Myslel jsem, že budu tvoje alabastrová modla-"

Draco ho znovu políbil, dost možná aby mu zabránil se tolik smát.

„Ne, nemyslel, a už nikdy tohle ani neříkej," nařídil mu Harry.

Draco nestydatě využil jeho oslabeného stavu, popadl ho pevně za ramena a zatlačil ho zpátky do postele. Nějakým způsobem tam skončil i Draco.

Harry byl nesmírně vděčný za měkkost polštářů pod sebou, ale o trochu víc vděčný byl za to, že má na sobě Draca, který mu věnuje velice zklamaný pohled a pohrává si s knoflíky od vršku jeho pyžama.

„Mimochodem," poznamenal Draco, „rozhodl jsem se, že jelikož máme novej letní semestr a tak, jsou veškerý famfrpálový zápasy anulovaný a neplatný. Což znamená, že má Zmijozel pořád náskok v souboji o školní pohár. Letos bude náš. Jenom počkej a uvidíš."

Vršek Harryho pyžama byl teď rozepnutý.

„Jsi špinavej podvodník, Draco Malfoyi," řekl Harry.

Na ošetřovně teď bylo světlo, protože z oblohy zmizely levitující kameny. Lupin nejspíš rozhodl o přerušení stavby, aby domluvil Snapeovi a Siriusovi. Byl tu dostatek světla na to, aby bylo vidět něco tak prostého jako tohle.

Už dýchal ztěžka, ale zvedl ruku a odhrnul pramínek Dracových vlasů kvůli tomu roztěkanému, překvapenému výrazu, co Dracovi přeběhl po tváři. Kvůli něčemu tak malému jako tohle.

Říkat věci záměrně bylo těžké, ale on chtěl ten okamžik pošpinit.

„Draco," řekl Harry. „Já-"

„Sklapni," řekl mu Draco, a po Harryho rychlém zamračení se zasmál a znovu ho políbil, rty setrval na jeho spodním rtu, jako kdyby nechtěl polibek ukončit. Smál se a byl udýchaný a uváznutý v polibku, když shlížel dolů na Harryho a světlo mu barvilo vlasy dozlatova.

„Nemyslel jsem teď, Harry," zašeptal. „Chci se ta slova naučit."

KONEC