Epilog k The Taming Of Harry Potter

Tohle je trochu speciální záležitost, ale mohla by zaujmout ty, kteří milují hurt/comfort příběhy a Severuse a Harryho v otcovsko-synovském či pečovatelském vztahu. Je to vlastně spíš upozornění na jeden zajímavý příběh, protože Epilog sám nikomu asi moc neřekne, navíc je jen kratičký. Jen musíte číst anglicky nebo si povídku přelouskat s překladačem jako já :-)

Příběh se jmenuje The Taming Of Harry Potter a jeho autorkou je Melissa Jooty. Od ostatních příběhů, v nichž se Severus ujímá zneužívaného Harryho, se liší tím, že v tomto příběhu jde o velmi vážné zneužití nebo snad spíše mučení či zločiny proti lidskosti - vychází z toho, že po jednom z náhodných kouzel Dursleyovi zavřou sedmiletého Harryho do klece ve sklepě a on se dostane ven až za čtyři roky. Nemluví a chová se spíš jako vyděšené zvířátko a Severusovi připadne úkol pokusit se ho vyléčit a vrátit do života. Je to smutný, ale dobře napsaný a přesvědčivý příběh s nadějí, který bohužel nebyl dokončen, ačkoliv poslední kapitola končila relativně optimisticky tím, že Harry začal mluvit... Přiznávám, byla jsem příběhem dost dojatá a tak jsem spontánně hned nato dopsala epilog, který sice nepovažuji za zvlášť kvalitní a sama v něm vidím spoustu chyb, ale prostě jsem musela Harrymu z tohoto příběhu dát nějaký šťastný konec.

Takže - čtení tohoto Epilogu asi opravdu nemá smysl pro ty, kdo příběh neznají. Ale možná jste příběh už četly/i, anebo si ho možná přečtete - a pokud se vám líbil či bude líbit a pokud vás taky štvou všechny ty zajímavé nedokončené povídky, možná si přečtete i tento spíše neumělý výtvor :-) Jak říkám, chci spíš upozornit na jednu povídku, která se mi líbila :-), neberu to jako nějaké samostatné dílo (byla by to vlastně FF k FF :-)).

-)-)-)

Krátký epilog k povídce The Taming Of Harry Potter autorky Melissy Jooty určený jejím čtenářkám a čtenářům, kteří by tak jako já chtěli vidět Harryho uzdraveného a šťastného a kteří omluví její sentiment a neumělost dané mimo jiné napsáním jako okamžité reakce na příběh :-)

-)-)-)

Epilog - 1. září příštího roku

Rocia Mixan

Od učitelského stolu Severus Snape hrdě sledoval svého adoptivního syna v řadě nových přírůstků do Bradavic. Clapec byl stále malý a hubený, ale jeho hmotnost byla nepochybně v normálu, poněkud rozčepýřené černé vlasy rámovaly obličej v brýlích a pod slušivými – nově koupenými – skly se ukrývaly živé a inteligentní oči. Harry byl také pořád spíše plachý a nesmělý, ale přesto udělal obrovský pokrok od vyděšeného zvířátka, které Severus objevil více než před rokem.

Ano, jeho syn nikdy nebude úplně stejný jako většina ostatních dětí, ale láska a péče minulého roku udělaly přesto malý zázrak. Severus, Minerva, Poppy, domácí skřítkové a nakonec, přes Severusův počáteční odpor, i Remus Lupin dávali Harrymu všemožně najevo, že ho mají rádi a ačkoliv to bylo těžké, Harry nakonec věděl, že je milován a chtěn. Severus si vzpomněl na nevěřícnost a potom na nesmírné štěstí doprovázené slzami, když dal Harrymu svůj hlavní dárek k jeho dvanáctým narozeninám – potvrzení o přijetí.

Teď, v tuhle chvíli, byl Harry tak normální, jak to bylo za daných okolností možné. Nejspíše ho zachránilo, že před svým uvězněním už byl relativně samostatné a vyspělé dítě, mnohé znalosti a schopnosti stačilo jen oživit. Severus studoval dost kouzelnické i mudlovské literatury o psychologii, aby věděl, že Harrymu pomohlo i počáteční období jeho života, rok a čtvrt s Lily a Jamesem Potterovými, kdy byl milované a láskyplně hleděné dítě – obecně se první rok nebo roky považují v tomto směru za klíčové a zásadní období. Při vstupu do Harryho mysli také Severus udělal maximum, aby chlapci pomohl – nemohl zcela odstranit děsivé a traumatické vzpomínky a především peklo oněch čtyř let, ale mohl se pokusit je minimalizovat a naopak maximalizovat a posílit vzpomínky neutrální nebo dokonce šťastné. Těch šťastných bylo v Harryho dětství jen málo, ale Severus a ostatní dělali vše, abych jich přibylo co nejvíce a dařilo se jim to. Létání, v němž chlapec začal ukazovat opravdový talent, malování, milovaný plyšový medvídek (Severusovi se podařilo okouzlit Jakeyho tak, aby byl viditelný a hmatatelný jen pro Harryho – tak aby si ho chlapec mohl vzít do Bradavic), učení nových věcí s častými pochvalami, podpora a péče několika dospělých, bezpečí vlastní rodiny i přátelé, to všechno přispělo k tomu, že chlapec se pomalu a jistě otevíral světu a jeho psychické a emocionální rány se hojily.

„Luna Lovegoodová!" – Minervin hlas pronikl Severusovými úvahami a když pohlédl na svého syna, všiml si úsměvu, který chlapec věnoval své kamarádce. Stál s ostatními dětmi, sledoval třídění s jistou netrpělivostí a úzkostí, ale celkem vzato, vedl si výborně – a když pohlédl na svého otce, Severus se ujistil, že mu nikdo nevěnuje pozornost a pak dal synovi pyšný úsměv. Harry se rozzářil na oplátku a napětí v jeho těle trošku polevilo.

Luna se připojila k Havraspáru a Severus Snape na chvíli zabloudil v myšlenkách ke chvíli, kdy se s ní poprvé setkali. Spolu s Minervou počátkem ledna usoudili, že by Harry měl mít i kamaráda svého věku a Neville Longbottom se ukázal být výbornou volbou – laskavý, plachý a trochu nejistý chlapec se v mnohém podobal Harrymu, ale dokázal ho povzbudit a mít s ním trpělivost. S Lunou ale setkání bylo zcela neplánované, na Harryho prvním výletu do Příčné ulice – došlo k tomu na jaře, když chlapec potřeboval nové a své vlastní koště – nechal Severus Harryho na pár minut v dětském oddělení knihkupectví a když se asi po dvaceti minutách vrátil (začetl se do nového vydání Experimentálních lektvarů), našel chlapce v rozhovoru s plavovlasou dívenkou, která sice měla ředkvičky v uších a mluvila o nějakých neexistujících příšerkách, ale dokázala nemožné – ačkoliv ji Hary znal čtvrt hodiny, cítil se s ní zřejmě pohodlně a nebál se s ní mluvit.

Severus na chvíli znovu zaměřil svou pozornost na třídění. Klobouk zrovna vykřikl „Nebelvír!" a ze stoličky seskočila Ginny Weasleyová, aby se připojila k několika svým bratrům u Severusova nejméně oblíbeného stolu ve Velké síni. Třídění prvního ročníku se pomalu blížilo ke konci a Severus začal uvažovat o tom, kam se dostane Harry, který měl přijít na řadu poslední.

Čím víc se chlapec dostával ze své skořápky, tím spíše bylo jasné, že třídění bude těžké. Severusův syn – podle jeho vlastního a zcela nezaujatého mínění – byl v mnoha ohledech výjimečné dítě. Prožít utrpení, kterým Harry prošel, a zachovat si relativně zdravou mysl bylo pozoruhodné samo o sobě. Chlapec měl nepochybně velkou vnitřní sílu, spoustu odvahy a odhodlání, inteligenci, pracovitost, loajalitu i jistou mazanost… ve všech domech by se mu mohlo dařit a Severus se postaral o to, aby chlapec věděl, že na něj bude hrdý za všech okolností. Podíval se znovu s láskou na svého syna. Harry stál teď kousek od Minervy sám a vypadal trošku vyděšeně, ale přesto měl teď jen málo společného s Harrym, kterého Severus zachránil od Dursleyových.

Severus nebyl zrovna optimista a navíc dobře věděl, že po některých ránách – dokonce i ve světě magie – zůstanou jizvy navždy. Ale jeho syn už měl jen málokdy noční můry, dobře četl a psal, uměl si hrát a postarat se o sebe, byl velice šikovný na lektvary i kouzla (hlavně obranná), dokázal zase věřit lidem a mít kamarády. Mohl milovat a věděl, že je milován. Díky zatracenému vlkodlakovi dokonce věděl, že jako maličké dítě byl chtěný a milovaný. Severus se pořád nedokázal zbavit jisté nechuti k Remusi Lupinovi (ačkoliv muž byl jistě docela přitažlivý), ale musel uznat, že jeho vzpomínky na malého Harryho s milujícími rodiči a kmotrem i jím samotným chlapci velice pomohly. Harry se už pětkrát ponořil do myslánky a léčivý účinek těch krásných pamětí pro Harryho byl nepochybný.

Ano, Harryho sebedůvěra a jistota byly bezesporu jediným důvodem proč vítat nový proces se Siriusem Blackem. Důkazy pro jeho nevinu se k Severusovu zklamání zdály být nepochybné, ale až se bude moci setkat se svým kmotřencem a až se mu vrátí ztracené vzpomínky, bude možná i užitečný. Pro Harryho blaho byl Severus ochoten strpět i Blackovu společnost – Merlin ví, že další milující osoba chlapci rozhodně neuškodí. A koneckonců pes bude muset být milý i k němu – Severus se docela těšil na jeho utrpení. Zašklebil se pro sebe – Sirius Black prý omdlel, když zjistil, kdo je Harryho adoptivní otec…

„Snape, Harry!" – dění v sále najednou získalo veškerou Severusovu pozornost. Dal svému synovi další povzbudivý úsměv a chlapec vykročil ke klobouku s nervozitou i odhodláním. Pozornost všech lidí v místnosti se chlapci příliš nezamlouvala a klobouk ho trošku děsil, ale Harry si byl koneckonců jistý, že jeho otec ho bude milovat a bude na něj pyšný, i kdyby mu klobouk vybral Nebelvír – a to byl od Severuse Snapea nesporně nejvyšší důkaz lásky.

KONEC

-)-)-)

Odkaz na původní příběh (bez mezer): http : / www . fanfiction . net / s / 1513674 / 1 / The_Taming_Of_Harry_Potter

Poznámka: Postavy Harryho Pottera patří JKR, reálie z povídky The Taming of Harry Potter zase Melisse Jooty. Z publikování této povídečky opravdu nemám žádný zisk - ani korunu, přísáhám :-)