Tak, druhá kapitola je tady :D

VŠECHNY POSTAVY POUŽITÉ V TOMTO PŘÍBĚHU PATŘÍ TERRYMU PRATCHETTOVI A J. K. ROWLINGOVÉ

Voldemortův děsivý škleb se ještě víc rozšířil. Přihlížející kouzelníci a čarodějky se mimoděk rozestoupili a vytvořili tak kolem obou soků jakýsi kruh.

Smrť horečně přemýšlel. Kolikrát si už říkal, že by mu to šlo líp, kdyby měl mozek. TOHLE NENÍ SPRÁVNĚ. NEMĚLO SE TO STÁT. CO ALE TEĎ?

Rozhlédl se po přihlížejících. Rozhodně to nevypadalo, že by se někomu chtělo přijít a zakročit.

Vzkypěla v něm zlost, jakou nepocítil už dlouho. Tuhle hru už dál hrát nehodlal. A když už musel – tak rozhodně ne podle jeho pravidel.

Rázně lusknul prsty - znělo to, jako když se zlomí větvička – a zastavil se čas. Tikot hodin ustal. Lidé strnuli uprostřed pohybu. Jediní, kdo v tomhle bezčasí volně dýchali, i když oba jen metaforicky, byli Smrť a Voldemort.

Tom Raddle se přestal usmívat.

„Dobrá. Jak chceš," vyštěkl. „Bude to tedy jen mezi námi dvěma. Upřímně řečeno, možná je to tak lepší."

Protáhl si mrtvé svaly.

Zorničky se mu zúžily.

Náhle bez varování zaútočil. Vyrazil dopředu a zasypal Smrtě kletbami, jednu za druhou. Bezová hůlka v jeho prstech žhnula tou námahou, ale ždímal z ní ještě víc. Stěny Velké síně, zastavené v čase, zářily odlesky světelných paprsků.

A ve středu té bouře stál Smrť, s lebkou nakloněnou na stranu.

A usmíval se.

Po chvíli Voldemort přestal. Kdyby byl živý, nejspíš by těžce oddechoval. Podíval se na bezovou hůlku. Kouřilo se z ní a byla černá jako uhel.

Nechápavě se podíval na postavu v kápi, na které to očividně nezanechalo žádné následky.

„Já… nechápu…"

Smrť se začal smát. Smál se, až se za břicho popadal, jakoby právě teď pochopil, v čem spočívá pointa toho velkého životního vtipu. Hluboký bas otřásal stěnami síně a plnil je mnohonásobnou dunivou ozvěnou. Bylo to děsivé.

Trvalo dlouho, než se Velká síň přestala chvět.

Smrť pomalu přešel k Voldemortovi. Po jeho smíchu nezbylo ani stopy. Modré jiskřičky v očních důlcích se změnily na červené plamínky. Ty nyní propalovaly Toma Raddla skrz naskrz.

JAK SES MOHL OPOVÁŽIT – JAK JSI MOHL BÝT TAK DRZÝ, TAK… HLOUPÝ – A ZAÚTOČIT NA MĚ MOJÍ VLASTNÍ HŮLKOU?! Vytrhl mu zuhelnatělý kousek dřeva z rukou a smutně si ho prohlédl. BEZOVOU HŮLKOU, KTEROU JSEM PŘED TISÍCI LETY VYROBIL PRO STEJNÉHO HLUPÁKA, JAKO JSI TY. Rozdrtil hůlku mezi prsty. A TAKHLE SKONČILA. Počkal, než se všechen popel usadil mezi popraskanými dlažebními kostkami.

Voldemort se chvíli nezmohl na slovo. Všechna kuráž, kterou před chvílí měl, vyprchala do nicoty.

„Dobrá," řekl. „Vyhrál jsi."

Smrť se ušklíbl. ALE ALE, CHLAPEČKA HRA PŘESTALA BAVIT? A PROČPAK? PROTOŽE PŘESTAL VYHRÁVAT? VYZVAL JSI MĚ NA SOUBOJ, TOME RADDLE. A TEN JEŠTĚ ANI ZDALEKA NESKONČIL.